Psychologie bez předsudků

Pozvání do dalšího dílu OK TALKS přijala psycholožka Tereza Melichárková, MSc.

V otevřeném rozhovoru jsme se bavili o tom, proč psychologické poradenství není jen pro lidi, kteří jsou na dně, a s jakými situacemi může člověku pomoci v každodenním životě.

Řeč byla o stresu z práce, vyhoření, vztazích, rodičovských starostech, péči o blízké i o chvílích, kdy máme v životě zdánlivě všechno v pořádku, ale přesto se necítíme dobře.

Tereza přibližuje, s čím se na psychologa lidé nejčastěji obracejí, jak samotná konzultace probíhá a proč může být užitečné mít prostor, kde člověk může otevřeně mluvit o tom, co právě řeší. 

V podcastu nechybí ani praktické informace o psychologickém benefitu – jak konzultace fungují, jak je možné je využít a jak je to s jejich důvěrností. 

To vše a mnoho dalšího se dozvíte v novém dílu OK TALKS.

Transcript

Copy Transcript Copied

SPEAKER_00 0:00

Dobrý den, já vás moc vítám u dalšího dílu našeho podcastu OK Talks a v dnešním díle je tady se mnou magistra Terezie Milichárková. Ahoj Tedy. Ahoj, ahoj. Terka je naše firmní psycholožka, můžu to tak nazvat, a který úplně začnu, představ se nám. Ty kdo jsi. Tak ahoj, dobrý den. Já jsem Taraza Milichárková spoustu let se věnuju už sportovní psychologii jako takový, ale samozřejmě po návratu z Ameriky a z Velké Británie, kde jsem strávila několik let studiem právě psychologie. Tak jsem moje klientela a moje specializace rozšířila. A vlastně už to není jenom o sportovcích a o dětech, který se ve sportu pohybují, ale je to i o jedincích, kteří se chtějí vlastně ve své práci nebo v čemkoliv, co je vlastně v životě jako zajímá, je pro ně důležitý rozvíjet a chtějí v tom využít ten svůj plný potenciál toho, aby fungovali tak, jak je to pro ně ideální. Takže jsem se právě začínala zaměřovat i na firmy a na lidi, kteří právě v té své kariéře chtějí růzdá, hlavně takovým tím zdravým způsobem. No a proč psychologie u tebe? Mně to vždycky strašně fascinovalo, tenhle obor. Hrozně mi to bavilo spoustu lidí mi říkalo, že se se mnou hezky povídá, že je úplně jednoduchý vlastně se mi svěřit. A já, když jsem vlastně byla v tom sportě, tak jsem zjistila, že tady ta psychologie není tak rozvinutá, že tady vlastně není taková ta podpora, která je naprosto jasná v zahraničí, protože když jsi v Americe nebo v Británii a nemáš svého psychologa, tak se divná tady ještě tak daleko nejsme. Tady ještě. Tak tady se je tabu, ne takový. Tady je to pořád velký tabu. Už je to lepší, ale pořád je tady spoustu stigmat ohledně psychologie a vůbec vlastně terminologie toho, kdo je psycholog, kdo je psychiatr, kdo je terapeut, vlastně jaký jsou mezi tím rozdíly. Protože většina lidí má pocit, že když jde k psychologovi, tak je na tom strašně špatně. Mělo by brát antidepresiva a mělo by to řešit s touhle až hodně silnou a drastickou, drastickou sférou. Ale o tom to vlastně vůbec není. Javěřím, že dneska se o tom pobavíme a trošičku těchto stigmat snad zboříme. No a tak začneme úplně. Proč si myslíš, že to je teda tabu, tady v Čechách. A teď se bavíme v těch firmách třeba, neúplně v tom sportu, protože v tom sportu už mi to přijde, že se o tom víc mluví. Na té vrcholové úrovni. Dá se říct, že skoro každý by měl mít svého psychologa. Ale teďka přiveďme to do té firemní. Proč si myslíš, že to je ještě jako tabu? Protože spoustu lidí je hrozně uzavřených té myšlence toho, že vlastně by měli jít za někým, komu se svěří. Já si myslím, že obecně i v Čechách máme hodně velký problém důvěřovat. Takže když jdeš za někým, koho vlastně jako neznáš, a teď mu máš sdělovat svoje table, svoje volení, svoje dětství někdy, nebo to, co tě do opravdu trápí. Ať je to v práci, ať je to ve stazích, protože ono to nikdy není jenom o tom konkrétním tématu té práce a toho, co tě třeba pálí tam, ale většinou se ty dva světy toho soukromého života, toho pracovního prostě propujou, ať chceš nebo nechceš. A tam je přesně to, kdy já slyším, kolikrát i na mých sociálních sítích jako já přece nebudu chodit psychologovi jako komu já jsem se jako přece nebudu svoje těžkosti svěřovat někomu cizímu. No takový blázen přece já jako nejsem. Ale už jsem měla i pár lidí, kteří přesně tohle z tygma měli, a zkusili to ke mně jít a zjistili, že je to strašně super. Protože říkat někomu nestrannému to, co tě trápí, a dostat na to nějaký feedback a dostat tam nějakou podporu, tak cítila, že je to hrozně osvobozující. A že vlastně díky tomu se jim vyčistí hlava. A díky tomu jsou potom schopný líp, přemýšlet fungovat. A samozřejmě, i ta jejich aktivita výkonnost je mnohem lepší. Já bych jsem se tě zkusela na něco zeptat. Když tě bolej záda, nebo ti něco trápí fyzicky, máš nějakou fyzickou bolest, jak to řešíš? Já konkrétně až úplně sotvadu podle mě, nebo když už se to nedá, teďka jsem třeba kvůli tomu chodit na logu, protože mě bolili ty záda, a tak jsem to vyřešila, ale trvalo mi to dlouho hrozně. No, dobře, ale dostala se k tomu prostě. Takhle je to přesně s tou hlavou. Protože mnohdy, my se psychicky necítíme dobře. Když asi se ti to taky určitě stalo, nebo někomu v tvém okolí, kdo to třeba s tebou sdílel, že vlastně nejsou schopný usnout. Prostě jim tam jede kolotoč myšlenek toho, co by měli dělat, jak by měly situace vyřešit. To mají hodně workoholici, taky ty lidi, kteří zrovna třeba v noci, já jsem to tak taky často mývala, že večer se ti hodí myšlenky, co druhý den musíš. Jasně. Nejenom workoholici, ale taky samozřejmě rodiče, jo, maminy. Já to vidím u kliente, který prostě už jsou maminka a je to neuvěřitelné, co jim tam jede. Nejenom co se týče práce, ale samozřejmě i povinností jako okolo. A to je přesně ta známka toho, že tvůj nervový systém je přetížený a že s tím musíš něco dělat. A ano. To, že večer tak jako nad tím přemýšlíš, tak to je známka toho. To není známka toho, že jsi horkoholej. Samozřejmě to je zase něco jiného. Tam bychom se bavili o osobnostech a o tom vlastně, do jaký spíš sféry spadáš. Ale to, že vlastně přemýšlíš nad tím, co ten druhý den máš dělat, nebo co si ten den nestihla, jestli se to udělá dobře nebo špatně, neznamená, že jsi vor kohlig, ale znamená to, že tvůj nervový systém je strašně přetížený a že vlastně neví, jak s těma věcma pracovat. Nokáže se tam uvolnit. A ty vlastně funguješ v takzvaném fight or flight modu, což je vlastně moment, kdy buď jdeš do boje anebo utíkáš. Když třeba před sebou máš medvěda, tak teď jsou lidi, kteří okamžitě jdou do boje a jsou schopní se vlastně mu postavit. A druhá přirozenost jsou ty, kteří vlastně to vidějí z panikaře je zdrhnou. Takže a to je vlastně tam, kde tvůj nervový systém funguje a jak vlastně pracuje. A tohle se nám děje v každodenním životě. Kdy jsme přetížený, je toho na nás moc, jsme unavený, špatně spíme. Ono se říká, když toho mám moc, tak dobře usnu. Nevětšinou ne. A to jsou přesně ty známky toho, že jakmile ti to začíná ovlivňovat tvůj spánek, jakmile ti to začíná ovlivňovat energii vlastně jakobes den, tvoji soustředěnost, to, kam ti utíkají myšlenky, tak to je většinou hlavní prédek toho, že tvůj nervový systém je strašně přetížený. Já se ještě tady vrátím k tobě, aby ti posluchači víc nevnímali jako člověka, protože já si myslím, že když už si vybíráš toho psychologa, tak tam musí ta energie zahrát. Ty lidi musí rozumět a musí to. Podle mě to taky je, jo, jinak se ti nesvíří. Ty jsi studovala v Americe a jak to žije tak daleko? No já jsem tam šla kvůli tenisu. Takže jsem šla tam a hlavně můj prvotní a jediný cíl v té době byla sportovní psychologie. A to v Evropě ještě moc nebylo. Takže jsem dostala nabídku jí tam hrát tenis, a přitom jsem právě začala tam studovat tu psychologii a hledala jsem možnosti, co já myslím, že mi bylo takových 16-17, kdy si pamatuju, že na střední jsem měla právě hodinu psychologie, měla jsem teda neuvěřitelnou profesorku, a tam mě to začalo strašně bavit, takže jsem se v tom chtěla rozvíjet. Nejenom samozřejmě sama v sobě a v tom, jak pracovat s těma věcma, ale měla jsem to napojený na ten sport a na to vlastně, co s tím jako dělat. A v té době prostě Amerika, obrovský sem. A ty jsem odletila podle mě i ty su tu chvíli potřebovala svého psychologa, protože to studi tam je náročný, co jsem slyšela, jak jsi to zvládala sama, nebo měla z tam někoho. Já jsem měla, dá se říct, štěstí, že jsem tam šla s kamarádem vlastně z tenisu, takže jsem tam měla trošičku takovou tu berličku toho, že když byla velká krize, tak jsme si mohli popovídat v Češtině a našli jsme tam ještě jako dva super, jednoho Slováka a jednu další Češku, takže jsme tam měli takovou tu svoji komunitu toho, kam jsme mohli do určité míry utít do takového svého přirozeného světa. Ale já jsem tam najměšla s tím, že to bude strašně v pohodě, protože jsem byla zvyklá už sama jako cestovat a být, být, dá se říct, sama. A najednou jsem tam přišla, zjistila jsem, že mě najednou chybí kamarádi, že mě najednou chybí rodina, a byla jsem tam vlastně úplně první půl roku s myšlenka, co tady dělá, proč tady jsem. Ale to bylo kvůli tomu jazyku, protože to pro mě byl hrozný šok. Samozřejmě jsem měla jako angličtinu nějakým způsobem zvládnu, ale tam přijdeš a všichni na to by mluví jenom anglicky. Se máš učit anglicky a všem tomu porumět. Takže to bylo tam, no a pak byly období, kde jsem prostě nechtěla domů, protože tam bylo doma, že byla jsem tam 5 let, takže pro mě bylo potom tam doma už. A cesta po škole? V Čechách nebo v Británii. Aha, dobře, to jsem nevěděla. Tak je Británie a pak Čechy. Já jsem vlastně z Ameriky odešla, kdy začal kovit, kdy byla to úplně první vlna v 2020. Byla jsem trošičob vystrnaděná celou tou situací a tím, jak to tam fungovalo. A tam jsem vlastně začínala klickou psychologii. A úplně se to nestožňovala přesně s tím směrem, kterým já jsem vlastně té psychologie chtěla jít. Takže jsem potom hledala varianty a vybrala jsem si právě školu v Británii, která vlastně jako sedla se vším tím, co jsem chtěla a potřebovala od toho, aby jsem mohla dělat tu práci, kterou jsem si tak přála. Takže jsem se vlastně zbavila skoro já nevím, asi z týdne na týden. Do měsíce jsem byla doma, vrátila jsem se do Čech. Měla jsem se stěhovat zpátky do Británie a přišel lockdown jak v Británii, tak v Čechách, takže mi to bylo jako zatrhnutý. Takže vlastně jsem celý magisterský titul dělala online, což pro mě bylo jako docela šok, protože jsem prostě byla zvyklá, pět let chodit do třídy a mít tu blízkou interakci a ten vztah s těma profesorama. A najednou to bylo úplně něco jiného. Do toho jsem začínala už svoji praxi, protože to vlastně ta škola v Británii vyžadovala, aby jsme už začínali svůj klientelů, protože to bylo hodně zaměřený na tu praxi, aby nás tam naučili, takže tam už jsem začínala vlastně s klientama do toho pracovat a tohle všechno, takže to byl velký challenge. To věřím, a tak kdyby si s tím neprošla, tak možná nejsiš tam, kde teďka se. Jně to jako hrozně bavilo. Já teď i s odstupem času, kdy mám klienty, ať jsou to dospělý lidi, nebo ať jsou to právě pubertáci, jak já jem říkám, který právě třeba se rozhodují do zahraničí. Takže vždycky říkám, že stejně, když se na ten život ohížím, a tak jsou prostě části, do které by se z vrátil. A já vždycky říkám, že by jsem se do této části strašně zase vrátila. Ale chtěla bych mít už ty znalosti a zkušenosti, které mám si chtěla jako uchovat a chtěla bych se do toho vlastně vrátit a prožít si to mnohem radostněji, mnohem uvolněněji, s takovým uvolněním toho, že teď musím mít áčka, že teď tady musím vyhrávat a musím tady mít výkonnost a chtěla bych si to víc užít. A snažím se to převýst i jako do toho svého života, i do své praxe, do té své práce. A vždycky se snažím zastavit a říci: Uklidni se holka, užívaj si ten život, ten tlak, a takový ten jako tady musíš, ne za každou cenou být, protože onou ten tlak potom nás brzdí, právě v té výkonnosti a v tom využití toho našeho potenciálu. A kdo typicky za tebou teda chodí? Hele, nejsou to samozřejmě jenom sportovci. Zpočátku to byli jenom sportovci, ale jsou to i mladý mladý lidi. A jsou v krizi nebo jako spíš. Hele, ne, vždycky. Ono strašně záleží. Samozřejmě ano, jsou lidi, kteří mě kontaktují, kdy už jsou v krizi asi tak jako ty necháš svoje záda dojít do úplně nejde. Takže ano, i takové případy mám, kdy mi volají a do určitý míry je to takový ten SOS-kol. Potřebujeme termín nejlíp jako zítra. Takže to se tam potom snažím vytvářet kouzla a snažím se ty šibionční termíny jako nějakým způsobem dát. Ale jsou to v dnešní době. A my jsme říkali, že v Čechách furt je to stigma toho vlastně jako psycholog ne. Ale už je tady spoustu lidí, kteří právě jsou na tom úplně jinak a právě přemýšlejí a mají takovýto hele, já vím, že když si o tom půjdu s někým popovídat, tak se vyčistím. A jsem schopná potom mnohem nebo schopný mnohem líp fungovat. Ať už té práci nebo v tom soukromí. Ale tím, jak si to držím a držím si tu tíhu těch věcí, které mě tížejí nebo s kterýma si nevím rády, a tu hlavu mám zahlcenou tím množstvím těch informací, tak potom vlastně mě to brzdí v tom životě a mně se vlastně nefunguje dobře. A potom je tam ta sebekritika a takový ten hejt vůbec samotnému, tomu, že si vlastně nadáváš jako proč jsem to neudělala lidí, proč jsem nad nějala víc času, proč tohle se mi nepovedlo a proč jsem tady udělala tu chybu. A mnohdy i ty lidi jdou a řeknou si, já tak na to mám kámošku, ne, tak prostě půjdeme na kafe nebo na víno a pakáme, ale tam je druhá věc. A to jsou právě ty otázky, které já potom dávám těm klientům a říkám si, a když naproti vám sedí kamarádka nebo někdo, koho máte opravdu rád, jste je schopný mu tam dát ten rýček, ten realitek toho, jako Heleholka, já tě mám ráda za každou cenu, ale tohle prostě děláš blbě. Nebo hele, tady si prostě myslím, že je to toxický vztah a měla by si z toho jako to. Nebo do určitý míry tak jako našlapujeme po špičkách a to. Já tady nejsem od toho, aby jsem s někým byla kamarádka. Já jsem tady od toho, aby jsem vám dala co nejvíc a aby jsem vás mohla posouvat dál. A já se vždycky směnu, že mám týden, kdy se mi klienti se jdou a vlastně řešíme to stejný. A už je to delší dobu takový měsíc, tři týdny zpátky, kdy jsem měla týden a všichni moji klienti ve srandě, ale říkají mi, tak vy mě dneska štvete. Já už s váma nechci mluvit. Jakože se na ně moc drsná. Ne. Posou vám je dál, protože my se v životě dostáváme a fungujeme v komfortní zóně. Já to vždycky přirovnávám, že máš prostě kruh, v kterým jsi a ty jsiš takovýto kolečkou prostřed. A samozřejmě naším životním cílem je tu komfortní zónu rozšiřovat. Protože když rozšiřuješ svoji komfortní zónu, tak rosteš a tím pádem se posouváš v tom životě dál. Ale v momentě, co my jsme v té komfortní zóně a je tam něco, co nás tam otravuje, co nám tam vadí, co vlastně pro nás není příjemný. Většinou jsou to třeba přirovnávám to, i k toxickým vztahům. Kdy jsi v toxickém vztahu, ty víš, tě ten partner týká, že to není úplně fajn, že to není dobrý. Ale když se dostaneš vlastně na tu hranu té komfortní zóny, tak máš strašný strach vlastně ten vztah opustit. Protože co když to tam bude horší. Co když jako tady já nenajdu to lepší. Co když je vlastně tenhle standard, který já si zasloužím. A vlastně v momentě tam nevidíme tu rozkvetlou louku s tím sluníčkem, s těma kytíčkama, ale vidíme to strašně negativně, to je naše přirozenost. A mým úkolem je, ty klienty tlačit na tu hranu té komfortní zóny, samozřejmě, když vím, že chtěj. A v momentě, kdy se dostaneme na tu hranu, tak je to nepříjemný. Protože ty se musíš postavit svým vnitřním démonům, ty se musíš postavit nějakým mnohdy traumatům s dětství, nějakým svým předsudkům, nebo přesně těm strachům třeba právě v tom vztahu. A postavit se těm let těm věcí a na něch pracovat a měnit je. Ale i když chceš začít chodit do fitka, chceš mít lepší fyzku nebo začneš běhat, a tak to nikdy není příjemný. Kažá ta změna je nepříjemná, protože ten začátek je složitý. No, takže jsme se dostali na tu hranu a my víme, že nám to pomůže, nebo já vím, že mi to pomůže, ale já už je dneska nechciš. Takže bych řekla, že ten nejčastější důvod, proč lidi mají toho svého psychologa, je to, že jsou třeba nějaký tísni nebo cítí, že to potřebují. Nemusí to být vždycky. Může to být opravdu jenom o tom. Může to být jenom o tom, že právě chtějí mít ten challenge toho směřují v tom životě tak, jak bych chtěla nebo chtěl. Třeba jednoho klienta ten chodí pravidelně jako jednou za měsíc. Naše spolupráce začala, já myslím, že to je tak tři, tři, čtyři roky zpátky. Ze začátku ke mně chodil jednou za týden, protože řešil prostě věci, které ho pálily, ale teď se mnou dál udržuje tu spolupráci a mým úkolem jeho čalanžovat. Takže vždycky přijde. Ale tohle teď se mi děje v životě. Pojďme hočalanžovat v tom, jestli já tam dopravy využívám ten svůj plný potenciál. Vidím všechny ty cesty a možnosti, které mi tato situace nabízí, nebo jsem tam emočně zainteresovaný a mám pocit, že vidím jenom variantu A nebo B, ale vlastně těch variantem mám spoustu. Teď mám možná kontroverzní dotaz. Já všude na Linkedinu, na Instagram, prostě na sockách. Vím takový ty mentální kouče, nemají to vystudovaný na stejný úrovni, jako to máš. Nějaký hlavní rozdíl mezi tím koučem a psychologem. Co si o tom vlastně myslíš ty? Klidně buď úplně upřímná? Hele já, co říkám klientům, je, že je naprosto oK, když já vám nesedím. To je naprosto oK, protože jak jsem sama řekla na začátku, je to o tom vytvořit si nějaký vztah, nějaký sympatie a ne vždycky to může fungovat. Ale pokud já jim vždycky říkám, pokud hledáte někoho jiného, tak je to naprosto v pořádku, ale zajíme se o to, kde vystudoval, co vystudoval, jak dlouho má praxi, jestli tam má nějaký další kurzy, webináře, rozvojový studie a tak dále, proto, aby se ten člověk vyjel, by se vzdával. I když to je teda jenom ten coč, není to ten psycholog? Bacha na to, co tam chce dělat. Kouč nemá vlastně nemá oprávnění ti vůbec vlastně dávat nějaké doporučení nebo s tebou pracovat do nějaký hloubky. Samozřejmě, to o nějakém popovídání si to v dnešní době, jako hlavně v Čechách, na tohle nejsou úplně pravidla, takže to nezakážeš, ale já si spíš myslím, že důležitý. Koučové jsou prostě to, jak já to říkám, když budeš mít nějaký závažný fyzický problém, taky nepůjdeš tamhle nějakému heroprakovi, který to má vystudovaný online přes nějaký měsíční kurz, ale budeš čít, aby to bylo jasný. Víš, mi přijde, že se roztrhl ten pitál, že je toho moc, jako já asi to mám ve spojení, na tom linkáči nebo na těch sítích, ale vidím toho, že to je strašně moc. Takže ty lidi se tím reálně dokážou živit, a si jako asi jim to jde, si jim to nějak funguje. Na druhou stranu nevím. Já si myslím, že v dnešní době je problém, že tady těhle z těch rádobě mentálních kočů strašně moc jednoho prostého důvodu. Protože my začínáme být ta generace, která si hojí nějaký ty generační traumata. A v momentě, co ty procházíš svým vlastním traumatem a začínáš mu porozumět a začínáš se procházet třeba i svým vlastním terápkem, tak najednou mu získáváš a nabáleješ hodně informací na to konkrétní téma. Až asi mají pocit, že tomu hodně rozumí a že by to chtěli sdílet dál. Tak místo toho, aby to třeba jenom sdíleli, tak z toho samozřejmě chtějí něco dostat. A udělají si tady nějaký kurz rychleji, a protože tady bohužel jsou. A začnou vlastně to promovat, jakože o tom vědí nejlíp a že vlastně ti můžou pomoct. Ale já vždycky říkám Bacha, to, že jsme psychologové, neznamená, že tam není ta důležitost u toho lékaře. Jako lékař taky musí být vystudovaný a vlastně má v rukách lidských život. Ale my jako psychologové máme v rukách taky lidské životy, protože ta hlava je hrozně mocná a hrozně silná. A pokud jdete k někomu, kdo s ní neumí zacházet odborně, citlivě a adekvátně, tak pořád ty lidi jsou jako v nebezpečí. Takže na tole bacha. Dáme si nějaký modelové situace třeba i že já ti řeknu nebo zkusím ti to přiblížit i třeba těm posluchačům. Podle mě každý jsme v práci někdy řešili takový to, že jsme vyhořeli. Měla jsem to takhle i já, neříkám, že v okáčku, ale taková ta situace, že vás ta práce nebaví, že se necítíte dobře, komfortně mezi těma lidmi a tak dále, jak byste se mnou třeba řešila? Já bych jsem se tě ptala na to, aby se mi popsala, jak vypadal tvůj život, když se ti to hladěla. Tam totiž jako mělo vliv i to, že ty práce bylo třeba hodně, do toho jsem necítila, že se mi to nějak vrací. Takže jo, já většinou, když řeším s klientama vyhoření, tak je to o tom, že přesně, jak ty říkáš, je toho hodně, ale co to hodně znamená? To znamená vlastně, že ti ta práce zasahuje do toho soukromého života, že vlastně tvoje práce totálně pohltí celý tvůj život. Že vlastně máš pocit, že nic nestíháš, že nemáš čas sama na sebe. Ty začneš zapomínat úplně sama na sebe a na to, co je pro tebe důležitý, co ti dělá radost, co ti naplňuje, co ti dodává energii, sílu. Záleží, jaký tam máš suport systém. Jestli tam prostě máš někoho doma, o koho se můžeš popřít, s kým to můžeš sdílet. A jelikož my se potom zacyklíme tady do těch koleček a kruhů toho, že vlastně musíme, a že tady máme tenhle depline, a že se vlastně bojíme, jestli se vůbec uživím. Protože v dnešní době taky žijeme v tom, že ty finanční stránky nejsou vůbec jednoduchý jako vzít si hypotéku nebo si koupit vlastní barák nebo byt není vůbec jako jednoduchý pro ty mladší generace. Takže proto my vidíme tak strašně brzo u těch mladých lidí to vyhoření, protože tam hrozný tlak vlastně té ekonomiky, těch financí a toho, jaký by jsme měli splňovat role v tomhle a v tamhle věku. Těch možností je tady strašně moc, ale taky jako každý tenhle nápad už měl, dělá ho takhle a takhle. Takže to je samozřejmě ten moment, kdy my zapomínáme na to, že i když chci být v něčem dobrý a chci se do toho investovat, tak musím investovat a nalévat do sebe. Protože když zapomeneš sama na sebe, tak potom tě to přestane bavit. A pak takový to, že řešíš, jestli odejít nebo neodejít z práce. To mě třeba přišlo jako hrozně těžké, jak udělat vůbec to rozhodnutí. Já jsem v tu chvíli mě úplně skončil svět. Já jsem neviděla, jak jsi říkal na začátku, takový ty světý chvilky. Viděla jsem prostě jenom temno, nic lepší už nikde není. Teď nebudeme se bavit ve partnském vztahu. Já jsem to takhle měla v té práci, že jsem si myslela, že nikdy jinde ta tráva není zelená a je. Tak to bylo hrozný, to si pamatuju, že to bylo pro mě strašně těžké. A to je právě ta tvoje komfortní zóna, a samozřejmě bych s tebou asi dál rozváděla do hloubky, proč j toho měla strach, co tě tam vlastně drželo, jestli se soustředila na nějaké očekávání, ať už by to bylo stanovené právě lidma v té firmě, nebo samozřejmě třeba i co se týče rodiny, jestli, protože mnohdy tam máme takový to, že když nebudu v té firmě nebo tady v té práce, takhle, takhle dobrá, takhle, takhle úspěšná, nebudu vypadat takhle, takhle. Tak vlastně si o mě tyhle lidi budou myslet tohle a já nesplním jejich očekávání. Takže i zaměření se vlastně sám na sebe, na to, jak ty sama k sebe přistupuješ, jaký ty máš vztah sama se sebou, jak se máš ráda, jakou vnímáš svoji vlastně hodnotu, jakou tam máš tu sebelásku. A tohle jsou většinou témata, ke kterými se potom dostáváme, aby jsme pochopili, že vlastně v té komfortní zóně se máme doopravdy a i v tom životě obecně, so střít sami na sebe a na to, co je důležitý pro nás, ale většinou, když se dostaneme do těchto momentů, tak my úplně zapomeneme na sebe a přemýšlíme jenom nad těmi ostatníma. Jak bychom se měli chovat, co bychom měli dělat, proto, aby jsme uspokojili ostatní, proto tě ta práce přestane bavit. A teďka ještě mám na tebe dotaz. Podle mě každýmu z nás se stalo, že nás někdo v práci naštval, ať už to byl nadřízený, kolega, prostě kdokoliv. To je taky věc, za kterou já teda za to pomůžu přijít, rozobrat s tebou tu situaci. Protože takhle já jsem přirozeně taký jako dominantníší typ. A když jsem ještě vedla lidi, tak kolik rám prostě někdo hodně naštval. A strašně dlouho jsem se učila pracovat sama se sebou, pracovat, abych já v tu chvíli nebyla výš, jako výbušná a moc a prostě fakt tlumí. Což si myslím, že se mě celkem podařilo, ale pak jsem v sobě dusila nějaký ty emoce, že já jsem třeba být diplomatická, korektní, prostě přímá, ale v sobě jsem dusila nějaký ty věci a to si pamatuju, že to bylo hrozný. Jsem potřebovala to vyfiltrovat. A to to bylo jako. Já vždyck říkám, že jakmile dusíš jakýkoliv emoce, potlačuješ jo, tak se ti to vrátí jako boarán. Přede mě vám to třeba k papiňáku. Prostě, když neopustíš tu pru, tak bouchne. A to je přesně to s náma. Ty můžeš mít spoustu konfliktů v práci, který budeš zvládat adekvátně a bude to dobrý. Ale jakmile oni se kupy, kupí, kupy, kupí. A ty tam přesně potlačuješ, protože chceš být diplomat, protože je do určitý míry jako musíme. Samozřejmě musíš si udržet to dekórum a musíš s těma lidma mluvit adekvátně a musíš jim to nasadit adekvátně a tak dále a tak dále. Ale to neznamená, že ty v momentě, co se z tohoto prostředí odstraníš nebo jdeš do té své kanceláře a zavřeš se tam, že si to nemůžeš prožít. Ale ty v ten moment většinou co uděláš, zavřeš ty dveře a řekneš si, ten měl naštval, na to, ty víš, co, na to kašlím a začneš zase pracovat. Ale to nestačí, protože ta emoce se furt drží jako v tobě. Takže používám určitý techniky, který bych tě naučila a s kterýma bych tě naučila pracovat na to, aby ty si z toho během pěti minut, deseti minut dokázala zpracovat tamto pustit, nechat to být dál. Protože ty tu emoci musíš pustit. My už teď v dnešní době víme, když se podíváme i do medicíny jako takový, kdy se koukáme na rakoviny, roztroušený sklerok i tak dále. A to je většinou samozřejmě ne vždycky. Kdy se třeba bavíme o rakovině, tam musíme být trošičku opatrná, tak samozřejmě v takovýchto momentech jsou velký faktory toho, že právě když potlačujeme tyhle negativní emoce přesně tak, tak máš mnohem větší riziko prostě tyhle nemoce získat a být diagnostikovaná s takovou hroznou nemocí. Protože nespracováváš ty emoce a to tvoje tělo si to ukládá, ten nervový systém to prostě sobě má. Ty tam máš takovouhle kartičku, paměťovku a to tam prostě škovací průkaz. A nic s tím neoděláš, pokud to nemíš zpracovat. Já jsem dokonce teďka i někde četla, vždycky já si celkem často pouštím takové podcasty a čtu si o tom, protože mi to zajímá, že taky ty hodně hodný lidi na to trpí víc než takový ty klidně, taky ty, co to ze sebe hnedka víš, jako cholerici dostávají, že právě ti co to v sobě dusí a tak, a to je zase to, když si představíš, já nevím, teď nechci urazit někoho, kdo se třeba stotožně s tím, že je výbušnější nebo to, ale když se třeba zaměříš na někoho, koho ty sama znáš jako cholerika, a třeba si někdy s takovým člověkem měla tu konverzaci, na koho oni se soustředí? Na sebe. Výborně. A to je to, co říkáme. Ten, jak ty říkáš třeba hodný člověk, a když s ním budeš mít tu konverzaci, tak hlavní myšlenky těchto z těch lidí je: no, ale já se ho nechci dotknout, a já mu nechci ublížit. A to je třeba to, co já učím i ty mladí lidi, kteří chodí ke mně a já říkám: ale to není o tom, že vy tomu člověku musíte říct něco hnusného, bez respektu, bez nějaký diplomacie, kterou ty si vlastně zmiňovala. Ale je to o tom, že já umím s tím člověkem slušně komunikovat svoje hranice a ty se držet. Já mám třeba teď několik klientů, kterým je okolo 18-20 let, a mají hrozný problém vlastně ve svém životě si vytvářet vztahy, ať už přátelský nebo intimní, kvůli tomu, že doma mají rodiče, který jsou velmi striktní, velmi musím to říct to slovo, narcistický. A v ten daný moment, jelikož je daný, že autoritě se neodmouvá a autorita má vždycky pravdu. Tak ty lidi se dostávají automaticky do toxických vztahů ve svých kamarádských vztazích nebo někde a strašně tam trpí. A oni mají v sobě sugerovaný to, že jakmile řeknou, slušně, tohle se mi nelíbí, prosím, nedělej to, neděláme to dobře. Že je špatně. A to je i ten problém potom v té práci, kdy se dostáváme do té práce a my si máme nastavit slušně, samozřejmě vždycky slušně, ale zdraví hranice, které jsou zdraví pro nás a pro naše fungování a neumíme to. Protože jsme se to nenaučili dřív. Jak se liší ta terapie od konzultace na uvolnění hlavy. Liší se to nějak? Hele, ono záleží. Když ke mně jde člověk, který řeší něco, co je hodně závažný, já se třeba specializuju i na holky, který mají poruchy příjmu potravy. A v ten daný moment samozřejmě my tam řešíme ten daný problém, to je prostě takovýto krizový. Nebo tam přesně za mnou přijde člověk, který má vyhoření. Teď ke mně chodí jedna lékařka, která skončila prostě s kariérou po 25 letech, jde do důchodu a vlastně přesně bojovala s tím, kdy říkala, že já jsem tady skončila kariéru, kterou jsem tady budovala několik let. Co mám dělat? Kdo já vlastně jsem bez té kariéry, kdo já vlastně jsem, když nejsem lékařka. Takže tam v ten daný moment se soustředíme na to konkrétní téma a řešíme tam to, co je potřeba tady v tom případě třeba přesně, kdo jsem bez té práce, takže to vytvoření si té identity, to soustředění se na to, co mě vlastně baví, to, co mě naplňuje, to, co mě třeba chybělo právě v ten moment, kdy jsem byla v práci a říkala jsem si, že bych jsem radši jela na tu dovolenou nebo něco. Takže to jsou ty věci, které řešíme a když je to, jak ty říkáš, takový to uvolnění, jenom takový do určitý míry to terapeutický, tak se přesně bavíme o těch věcech, které se mi v životě dějí, a snažíme se jenom analyzovat. Je to o tom, kdy já vždycky říkám, že mým úkolem je z vás udělat drona, který vlastně já vytáhnu na tu situaci a donutím tě, nebo ne donutím tě, to je hrozný slovo, ale přiměju tě a pomůžu ti vnímat tu situaci vlastně z jiného úhlu pohledu. Protože my, když stojíme před jakoukoliv naší životní situací, tak jsme tam emočně zainteresovaní. A rozhoduješ se právě na nějakých sympatích nebo na tom, co ti štvéš, nebo naopak na nějakým citu. Něco tam vždycky je. I když máš nějaký konflikt, tak jsi do toho emočně zainteresovaná. Je ta emoce stek, frustrace, zloba, cokoliv, si potom přecejí, ale pořád je to emoce. A ta emoce tě ovlivňuje a ovlivňuje i tvoje rozhodování a tvoji reakci na to, jak to řešit. A já v takovýchto momentech, jak jsem říkala, jestli za mnou někdo může přijít s tím, že je nějaký konflikt práce nebo manaže s tím, že prostě tady mají tým deseti lidí a najednou si mezi sebou prostě nesedějí a ty lidi za nima chodějí, protože je to drbárna a ten se pomlouvá, ten řeší to tamhle. A ten si říká, ale já tohle řešit nechci, já chci řešit práce. Tak to jsou ty momenty, kdy já se tam snažím ty lidi dostat na tu situaci a snažím se jim ukazovat, že tady není jenom varianta A nebo B, ale C, D, F. A vlastně hledáš to, co je ideální pro tebe. Nikdy ne pro mě, ale pro tebe a pro tu cestu, kterou ty chceš jít. Ještě teďka se tak jako možná odbočí, víš, co si myslím, já je nejhorší lidská vlastnost, která tě úplně musí jako ničit a nenávist. Je to pravda? Na tuhle situaci bych si to asi řekla, tak, jak to říkám každýmu svým klientově říkám. Co potřebuje kitka pro to, aby rostla, aby prosperovala. Vodu, vzduch, půdu, slunce a tak dále. Tak my jsme úplně stejní jako ta kitka. Samozřejmě po tu vodu si můžeš představit, já nevím, rodinu, právě nějaký ty vztahy. Ta půda může být právě to prostředí, v kterém pracuješ nebo kterým se obklopuješ, jak to jsou třeba tvoji přátelé. Potom to slunce může být to, že ty se sama staráš, jdeš přesně na tu jogu. Nebo přijdeš ke mně, nebo si jdeš na nechty, nebo jdeš na kosmetiku, na masáž, zapavat, co kliv ty chceš, a tak dále, a když si představíme, že jsme teda jako kitka, tak jaký rozdíl je mezi náma a kitkou a ta kitka nemá na vybranou. Ta v tom prostředí prostě musí být. A kde tam je, tak tam je. A pokud to prostředí je toxický, je špatný a není prosperující, tak chípne. Tak tohle prostě tak je. Ale ty máš na výběr a ty můžeš z toho prostředí odejít a ty si můžeš vybírat to prostředí, které ti pomáhá k tomu, aby se prosperovala, aby si rostla, aby se fungovala optimálně. A pokud tam zůstáváš, tak budeš umírat postupně. Vnitřně. Na doslova, já doufám. Teďka tady zeptám se tě, ať hodíme i nějaký info o tady tomfitu. Tenhle ten benefit je vlastně pro naši holdingovou společnost OkaGroup. Ano, tak jestli nám řekneš k tomu víc, takhle. Má vlastně kdokoliv za mnou přijde, tak co je pro mě strašně důležité vždycky říct, a je úplně jednou, jestli je to firma nebo je to kdokoliv jiný, ale já jsem vázaná činlivostí, jako každý jiný lékař, a neexistuje, aby za mnou kdokoliv přišel, ať by to bylo vedení, aby to byl váš kolega a kdokoliv, aby za mnou přišel a řekl: Hele, tak jako co vlastně probíráte, jak se máte a co děláte? Ne, to opravdu neexistuje, neexistuje to ani u mých klientů, který mám třeba ze sportovního prostředí nikde. Ale je skvělý, že máte vlastně dvanáct sezení na rok, což teda znamená vlastně jedno sezení měsíčně. Pokud máte chuť ke mně docházet častěji, protože přesně řešíte nějakou krizi nebo se něco děje, tak to možnost máte. Můžete si těch 12 sezení vyplýtvat klidně za dva, tři měsíce, tak jak vy uznáte zavodné. A potom samozřejmě, kdybyste potřebovali další sezení navíc, tak si to můžete individuálně zaplatit u mě a objednat u mě, ale každý z vás má na ten rok vlastně dvanáct sezení a je jenom na vás pro co a jak je využijete. A je to online nebo osobně? Je to online, ale můžeme v Praze i osobně. Takže pokud budete v Praze, tak máme prostory, kde se můžeme potkat a kde se můžeme pobavit i osobně. A jak si tě zarezervu tady? Máme rezervační systém, máme na to e-mail. Věřím, že všechno dáme do popisku a vlastně vám k tomu dáme přístupy. Ale můžete mě najít i třeba v buletinu, kam na každé vydání mám svůj okénko. A mluvím to o určitých věcech, ale budu moc ráda, když se ke mně přidáte na soukromí sezení, abyste mě mohli líp poznat a mohli jsme vlastně vůbec zjistit, jestli to smysl má. Mě to přijde fajn, že něco takového ve firmě máme, nebo v rámci holdingru, protože to není standardné na tom trhu. Nebo možná zahraniční firmy tady mají v Čechách. Ale v Čechách si myslím, že těch firm je strašně málo, že se do tohohle investovat moc moc nechce. Jak moc nás tady formuje třeba to dětství, ta rodina do toho pracovního života potom? Hele, já si nemyslím, že je to pracovní život jako takový. Samozřejmě ano, pokud jsi vyrůstala celý život s workoholikem a vnímáš to jako normu, tak je jasný, že i takovouhle normu se přeneseš ty. Já vždycky říkám, že dítě jsou jako houby, a když třeba za mnou přijdou rodiče a ptaj se mě, jak vám svoje dítě naučit být klidný, zvládat konflikty fajnově a dobře a v klidu. Říkám, musíte to nejdřív zvládat vy. Je sice strašně hezký, když tomu dítěti budeme říkat, že má být v klidu a že to má zvládat, ale v momentě, co to nedokážeme jako udělat my, tak to nejde. Takže je to vlastně o tom, co ty jsi okala od těch rodičů v tom dětství, co vlastně na tob zanechalo nějaký stopy, co naopak ti pomohlo k tomu se vyvnout, kým jsi. Samozřejmě takovéto formy toho, ať už se bavíme o tramatech nebo o nějakých přesně vzorcích, který opakuješ, ty se kódu do sedmi let. A o sedmi let samozřejmě se tam ovlivněná školstvím, společností, kamarádama. Teďka má takovou tu rozšířenější rodinou, protože už jsi schopná to vnímat víc a okoukáváš prostě to celý bytí okolo sebe. Ale ano, může tě to ovlivnit, ale já si myslím, že je to spíš o tom, jak dokážeš fungovat v těch mezilských stazích. To vychází hlavně z rodiny. Protože kde jinde se chceš tohle naučit než té rodině, jak fungovat. Pojďme odboudat takový ty to, co si třeba posluchači, nebo když někdo bude zvažovat, jestli si s tebou dát terapii. Co když mi to nebude fungovat? Nebude fungovat, co myslíš. Jakože z toho budu mít terapie, a nebude to, nebo je možné, že to vlastně nebude fungovat. Je možné, že já vůbec neuvidím žádný výsledky hned. Takže někdo třeba očekává, že půjde z toho prvního sezení a ty jo, už je mi líp. Záleží s čím ten člověk přijde. Samozřejmě jsou věci, kdy ty výsledky může člověk vidět mnohem dřív. A já to vždycky říkám, že je strašně důležitý mít tu důvěru v to, že to bude fungovat. Protože pokud tam jdeš skeptická a automaticky tam jdeš s tím, že tě někdo donutil, tak je to úplně jasný, že tam prostě půjš, tak tohle fungovat nebude. A to máš u těch puberťáků, ne? U těch sportovců takhle? Jak u koho? Já jsem na začátku jsem narážila, když jsem začínala se svou praxí, tak tohle přesně byly důvody, kdy jsem měla sezení s mladý a tu hodinu jsem z nich páčela, cokoliv. Je teda pravda, že mě to neuvěřitelně posunulo, protože mít naproti sobě 13-letý dítě, který nechce s tebou mluvit, to je opravdu oříšek. Ale naučilo mě to to, že vlastně když mi teď volají, ať už jsou to trenéři, kluby nebo rodiče, tak vždycky říkám: mějte nejdřív s tím dítětem tu konverzaci. Nejdřív se s ním o tom pobavte, dejte mu možnosti toho, jak se tá řešit. Nazdílím třeba právě své stránky nebo něco, aby se o mě mohli trošičku udělat obrázek, nebo jim třeba nabízím 30-minutovou konzultaci zadarmo, aby mě mohli navnímat, probrat se mnou ty věci. A vždycky při tom prvotním sezení říkám. Pokud vám to nesedí, pokud se vám to nelíbí, tak je to naprosto OK. Nikdo ke mně nemusí. To není povinnost, je to dopravdy o tom, aby to tomu člověku dávalo to, co potřebuje. Ale já nejsem šaman, nejsem čarobějnice a neuměji dělat zázraky, jako mávnu tím proutku. Ale co prostě z praxe vidím, je, že když ty lidi doopravdy naslouchají tomu, co jim radím, jaký techniky jim dávají. A pracuju na tom právě v tom období, kde my se neslyšíme a snaží se ty techniky jako doopravdy aplikovat do těch situací, tak jsou vidět výsledky prostě do tří měsíců. No a bude si, on to ani nikdo, kdybych já si tě zarezervovala teda, nikdo nebude vědět, ne? Že k tobě chodí. Já si nikdo ani nebude myslet, že mám nějaký třeba problémy, to je takový jako. Já si vlastně ani HR u vás to vlastně nesmí vědět, protože zase je tam doopravdy ta vázaná močenlivost a já bych z toho akorát mohla mít jako problémy a to úplně nehrozí. Takže otázkám toho, no dobrý, ale když máme 12 sezení ročně, tak jako i kdo to hlídá, jak si to hlídá, jak to funguje, hlám to já. Kdy vlastně si jenom důvčství míry píču čárečky, kdy za mnou přijdete, jak často za mnou přijdete a tím to končí. Takže nemám ani, že by jsem sdílela nějaký poznámky z těch sezení vůbec. Je to doopravdy jenom o tom, kdy já si držím svou vlastní docházku, abych věděla, kde ten člověk je. To moje zodpovědnost, protože když vy to přesáhnete, tak jsem na tom byta vlastně já. A můžu přijít jenom jednou pro radu. No jasně. Jo, to není o tom, že musíš chodit pravidelně, ale může to být o tom, že ti zrovna teď něco palí, že ti zrovna teď něco trápí. Přesně. Přijde ti nějaký konflikt z práce a ty si s tím nevíš rady. A říkáš si to, hele, tak já tady mám tu terku, tak co já tady nad tím jako budu domovat a budu zkoušet varianty, tak já si ji prostě půjdu zeptat na radu a tím to končí a pak mě nemusíš už nikdy vidět a můžeme se pozdravit na chodbě a dát si společně kafe, ale tím to může skončit, anebo prostě zjistíš, hele, mě to funguje a já prostě s ní chci pokecat každý měsíc a budeš chodit častic. Nějaký téma, který hodně rezonuje v té společnosti nebo v té pracovní, co cítíš, že ty lidi nejvýdrží za tím ty, který máš z té firmní? Hele, já si myslím, to je to, co jsme úplně na začátku načeli, a to je to vyhoření. A work life balance prostě přesně tak. Je to o tom, že lidi v dnešní době mám pocit, neumějí dobře vybalancovat ten svůj soukromý život a pracovní život. Buď si neseš soukromý život do práce, anebo si neseš svou práci do soukromého života a ani jedno ani druhý není dobře. Jasně. Ono není možné to stoprocentně z toho vynechat. Pojďme být realistický, to je jasný. Ale je potřeba si tam vytvořit balán, který tě nebude rujnovat právě do té fáze, kdy se dostaneš do toho momentu vyhoření. A to je třeba, o čem jsme mluvili posledně v bulletinu, a to je to, že když jedeš na dovolenou, tak ruku na srdce kdo z posluchačů zvedá telefony, odpovídá na e-maily, odpovídá na zprávy. Já vím, že jsou věci, které hořej, ale dát si i na ty dovolené svoje hranice a svoje bariéry toho, kdy přes tohle já nejdu. Protože vy nejedete na tu dovolenou pro to, abyste ochudili firmu o vaši přítomnost nebo o to, že se zdáváte nějakých svých zodpovědností, ale jdete tam proto, abyste získali prostě zase motivaci, chuť a sílu do té práce a chtěli jste to zase dělat. A tohle jsou přesně ty věci, které pomáhají právě proti tomu, abyste nevyhořili. A ty píšeš články tady do našeho firmního biletinu, kde to najdou naši posluchači. Hele, co já vím, tak tam mám svoji vlastně sekci Psychická očesa. A vlastně v každém vydání byste měli najít jeden článek ode mě, který se právě třeba teď v létě bude týkat toho, jak se chovat na dovolený a jak se tam správně nastavit. Víš, co mi přijde dobrý téma, jak se chovat na firemním večírku. To by mělo dostat jako příští. Dobrá, tak já to navrhnu jako téma. Musíme si spočit, kdy to bude, ale ono se to bude hodit zase k vánocům tam většinou právě, to právě. A je pravda, že teď jsem někdy i poslouchala, kde to bylo právě podcast na to, jak lidi odchází. Ne, to bylo v Evropě 2. Měla jsem a odvážela jsem malýho do jesliček a tam právě mluvili o firemních večírcích a jak to vypadá a kdo odchází se studem. A že by nebylo asi úplně fajn vlastně žádat šéfa o přidání a tak. Ano, dobré téma dobře pobavím. To máš do příštího článku. Ty jako psychološka máš svého psychologa, jasně. Jo. Jak dlouho? Hele, já si myslím, že psycholog by měl vždycky mít psychologa. Já používám ten trapnej for psycholog má pouze klíče od kanclu, jinak žádný rozdíl mezi návanení. Ale to je samozřejmě s velkou nadcázkou. Ale chodím. Chodím kvůli tomu, že sama se procházím nějakým životním obdobím a nechci si to vlastně přenášet do těch terapií. A je to také o tom, že když se ti za den svěřuje čtyři, pět lidí se svýma tramama, tak je potřeba to taky někde vyčistit jinde. Takže to není u psychologů ani o tom, že by museli mít svého terapeuta, je to doopravdy takový sezónní, já tam chodím rok. A je to právě kvůli nějaký sezónní věci, která se mně v mém životě děje, ale jinak mám supervizi jako pravidel od začátku své praxe, protože to je povinné. Proto, kdy konzultuješ těžký případy, kdy konzultuješ to, aby se tam měla někoho, kdo ti vlastně poradí, je tohle směr správný. Protože stejně jako já vás učím z vás udělat drona, abyste do toho nebyli emočně zainteresovaný, tak já když se s váma vytvořím po nějaký době jako vztah. A což já fakt ty klienty mám několik let. Málo kdy se mi stane, kdy mám klienta na pár měsíců nebo na pár sezení. Tak i já už ty klienty znám. Už ať se snažím sebe víc tam nemít nějaký předsudky k tomu, co oni mi říkají, třeba právě, kdy se mi svěřují se vztahama nebo rodinnýma věcma, tak se snažím nikdy nebrat jako stranu toho, kdo je v právu. Ale jakmile tam vytvořený nějaký ten vztah, i když je profesionální, tak je to samozřejmě i někdy těžké. A právě ten supervizor tam pomáhá k tomu ti dát ten druhý vled toho. Jo, tohle je správný pohled na to, vedeš to správně, je to dobře. Takže takovým i brainstorming. Tvůj průvodce. Ty jsi normálně něčí průvodce. Tady mám napsaný, že psycholog není záchranář je to průvodce. Takže zase ty máš svýho dalšího průvodce, abys věděla, že toho člověka ty vedeš tím správným. Takový čekat pro mě, že to prostě dělám dobře, že jsem tady pro vás a že vám pomáhám se rozhodovat tím správným směrem. Protože co třeba já vnímám tady v Čechách a co je obrovský rozdíl od toho zahraničí, jako toho vzdělávání, je, že se vůbec tady nebere žádný vhled a důraz na etiketu a to, jak vlastně ty sezení a ten vztah s tím klientem máš mít vybudovaný. A to je to, že psycholog tady není od toho, aby ti říkal, co máš dělat, ale aby ti pomohlo se správně rozhodovat na to, co je správný pro tebe, jak jsem říkala. To není o tom, jestli já s tím souzním, to není o tom, jestli já s tím souhlasím, ale je to o tom, co je důležitý pro tebe. A já ti jenom pomáhám vidět ty cesty a pomáhám ti, aby ty jsi se rozhodla. Já se za tebe nerozhodu. Tady nějaká rada úplně na závěr, kterou bys chtěla dát posluchačům. My jsme nevím, jestli jsme zmínili, že ten benefit je zdarma. Ano. Nevím, jestli jsme to zmíní, ale ano, je to zdarma. Ano. A teď nějakou myšlenku řekni myšlenko nebáli. Já bych k vám chtěla promluvit v tom slova smyslu, že psychologie a psychologové tady nejsou od toho, aby vám dali pocit, že s vámi něco špatně, že jste blázni, že jste zrelí na antidepresiva, nebo že by na vás někdo měl nahlížet jako na někoho, kdo je divný, zvláštní nebo potřebuje víc víc péče. Ale je to doopravdy očistá vaší duše a jako chodíte pravidelně třeba na masáž nebo si chodíte zacvičit, že nechodí ke kadeřnici, na nechty, na kosmetiku, a tak je to o tom, kdy vy můžete přijít za mnou a očistit svoji duši a svůj mysl od tíhy, která vás v každodenním životě těží. Protože věřím, že všichni toho máme dost a v té hlavě toho držíme dost. A je potřeba, aby byla čistá proto, abychom mohli optimálně fungovat v tom prostředí, kde chceme růst a kde chceme něco budovat. Takže asi tak. Super, tedy děkuji moc. Já bych měla ještě mnohem víc otázek, ale pak by to bylo strašně zaujý. Takže děkuji moc, že jsi přijela. Já děkuji moc za pozvání a doufám, že se zase uslyšíme. Určitě. Díky moc na.