Systém poráží motivaci

Prodávám produktivitu 13 let. 15 000 lidí prošlo školeními, konzultacemi, workshopy. A naprostá většina z nich přišla s úplně špatným problémem. Nemají motivaci. Nemají disciplínu. Potřebují nakopnout.

Jenže motivace má poločas rozpadu tak dva dny. Workshop, video, knížka… Nabije to. Ale pak se člověk vrátí do kanceláře ke stejnému stolu, stejnému Outlook kalendáři, který je nacpaný na 117 %, a ta energie zmizí. Následuje pocit selhání.

V téhle epizodě rozebírám, proč kopírování rituálů úspěšných lidí bez pochopení systému za nimi je cargo cult. Proč moje ranní rutina v Hua Hinu funguje jenom díky kontextu, který vy nemáte. A proč tři jednoduché věci — kalendář na 50 %, dvě denní kotvy a uzavírání smyček — fungují u naprosté většiny lidí, které jsem potkal.

Chce to infrastrukturu, nejen odhodlání.

---

Zmínky v podcastu:

Newsletter: Systém poráží motivaci
Webinář o Vibe Codingu
Komunita produktivních lidí

Daniel Gamrot. Produktivita, AI a digitální nástroje bez omáčky.

13+ let praxe. 15 000+ proškolených lidí. Firmy jako Air Bank, PwC, T-Mobile nebo Kooperativa.

Web: danielgamrot.cz
Newsletter: danielgamrot.cz/clanky
LinkedIn: linkedin.com/in/danielgamrot

Máte téma na další epizodu? Napište mi přes web. Ve formuláři na webu funguje i diktování.

Transcript

0:00

Co když motivace není řešení, ale je to součást problému. Prodávám produktivitu už přes 13 let. 15 000 lidí, vlastně více, prošlo školeníma, konzultacema a podobně. Většina z nich přišla s úplně špatným problémem. A to teďka neříkám proto, abych je nějak dehonestoval. Často přijdou s tím, že nemají motivaci, nemají disciplínu, potřebují nakopnout a já vždycky v hlavě slyším úplně stejnou větu, kterou nikdy neřeknu nahlas. Že nepotřebují motivaci, ale potřebují základy. Protože za mě motivace je palivo. Je to benzín, nafta, domyslete si, nevím, jestli ještě nějaký, plyn, elektřina. Ale ty lidi nemají auto a nemají to palivo, do čeho nalít anebo nemají to palivo, jak zužitkovat. V newsletteru, který jsem psal tenhle týden, jsem rozebíral tady tohleto téma a teď na něj navážu. Na základě toho, co jsem těch 13 let s lidma řešil, co jsem viděl na vlastní oči, na základě různých systémů, který jsem poznal, vlastně mi poslední roky dochází, možná krize středního věku, že celý ten self-help průmysl má tak trošku převrácenou strukturu, hierarchii, nevím, jak to nazvat. Což mi samozřejmě tvrdili starší a zkušenější lidé už dávno a já jsem jel tu svou, protože jsem měl ve všem pravdu. Pokud si vezmete motivaci, tak motivace funguje na principu nějaký jako emocí, emocionální náboj. Podíváte se na YouTube video, přečtete si knížku, jdete na konferenci, absolvujete workshop, cítíte energii a říkáte si, yes, tak jako decide, tohle to je ono, říkáte si, teď to udělám, teďka se změním a můj život bude tři tečky, to asi znáte. Jenže on ten náboj, ten emocionální náboj, má, kdybych to měl říct jako chytře, tak má to nějaký poločas rozpadu, ale vůbec nevím, jestli to dává smysl, ten poločas rozpadu tak dva dny, je to fakt jako rychlovka. Po těch dvou dnech se stane to, že se člověk vrátí do třeba nějakého prostředí, když měl tomu, že to byl víkend, vrátí se do prostředí kanceláře firmy, teda, a má tam stejný stůl, stejný počítač, monitor, má stejný telefon, stejný aplikace, úplně stejný outlookovej kalendář, nadspaný na 100-17% a najednou vlastně zmizí ta energie, zmizí takový to yes, that's it. Člověk si v tu chvíli často myslí, že to je selhání, že selhal, že vlastně na to nemá, že není disciplinovaný a všechny ty věci, který jsem říkal na začátku, říká si, že musí najít silnější motivaci a jde hledat další video, další knihu, další aplikaci a takhle se to zasmyčkuje. A ta smyčka je podobně jako většina smyček, tak je mega návyková, protože ten počáteční náboj, který dostanete, když absolvujete workshop, webinář, kouknete na video, přečtete si knížku, je vlastně jako příjemný. Ono to není jako, že byste dočetli nějakou úžasnou self-help příručku a řekli byste si, jo, to stálo za houby. Ale dočtete tu příručku a řeknete si, jo, tak tohle je ono. A chcete se pustit do té práce. Já si svoji první příručku přečítal někdy v roce, hmm, tyjo, já budu počítat, jo. Ale bylo to tak 2008, si myslím, 2009. Bylo to Getting Things Done, legálně stažený z Uložto, v PDF-ku v angličtině tehdy. V češtině to ještě nebylo, takže to bylo asi 2008. A žil jsem jako v tomhletom kolečku, jsem od té doby žil fakt strašně moc let. To, co mě tam dovedlo k té self-help oblasti nebo literatuře, nejenom literatuře, tak bylo to, že jsem předtím, když jsem dělal v IT konzultantském biznisu a jako projekťákách, jsem vedl pár takových projektů pro naše klienty v rámci firmy, pro kterou jsem pracoval, tak se mi tehdy stalo, že když jsem přestoupil na tu pozici, tak jsem úplně nedával to tempo. Spal jsem dvě až tři hodiny denně, docela dlouho, jakože fakt dlouho, což jsem dneska vůbec nechápu, jak se to může dít, ale tak byl jsem mladý a vydržel jsem hodně. Usínal jsem po levé ruce v Ostravě, po rubě, s laptopem značky Dell, který hřál více než moje přítelkyně, která ležela po pravé ruce. Tehdy v té posteli jsem měl obrovskou motivaci, jakože fakt obrovskou motivaci. Totálně jsem hořel pro tu práci, byl jsem nadšený, bylo to takový to, fůj, jako to je ono, jakože to je ta práce, to je ten management, takhle to chci dělat. No a padal jsem u toho totálně na hubu, jak jinak. A vidím, za tu dobu, co dělám teďka, tu práci, kterou dělám teďka posledních třináct let, tak vidím tady ten stejný vzorec u hodně lidí, naštěstí teda spí více, asi o tom víme více, ale vidím to jako furt do kola, Lidi s obrovskou motivací, který se jako sesypávají, jsou nadšený, jsou, vědí, co chtějí, mají vize, jsou mega motivovaný, jdou si za tím, ale když jdete do toho fundamentu, do těch základů, tak se vlastně sypou. Ať jde o vztahy, energii, nebo cokoliv dalšího. Zároveň vidíte třeba i lidi, kteří tu motivaci nemají tak velkou, je to průměrný a mají výsledky. Wow. A podle mě, jak se říká, že rozdíl je v nastavení mysli a v tom mindsetu, tak vůbec. Jako může být samozřejmě, nic není jako černý nebo bílý, nebo jako je něco černý a něco je bílý, ale chápete, že to prostě není takhle jako jednoduchý. Ale za mě jako většina těch případů je, a to je moje zkušenost, ten rozdíl je v tom, co mají kolem sebe a lidi často třeba začnou tím, že hledají systém, což je super. Já si myslím, že systém válcuje prostě veškerý disciplíny a tady tyhle ty věci. To říkám jako člověk, který je od přírody nesystematický. Jo, nejsem ten, který by měl od přírody fakt nastavený, půh, jak mají mý klienti pocit, že jsem extrémně analytický a systematický. Já to dělám proto, abych se nezbláznil jako se svojí hlavou. Jo, to je vlastně jiný důvod. A ten systém není blbě a myslím si, že to je často jako ta nejlepší volba, zase ne vždycky. Jenže lidi, když vytváří systémy, tak na to jdou, hele sorry, blbě, jakože fakt blbě. Uděláme to, že jdeme na, střelím YouTube, máme tam Ferrisse, už jsem ho dlouho neviděl, ale dejme tomu, že třeba si dává ledovou koupel, medituje, píše si deník, nevím, jo, cokoliv, hodinu a půl, než se dotkne práce. Zkouší to ten dotyčný, ne Ferriss, ale ten dotyčný stejně. A samozřejmě to vzdáme po třetím dnu, protože ten náš kontext, nebo ten jeho kontext, její kontext je úplně jiný. Jo, kopírovali rituál, ale vlastně nepochopil celý ten systém. Ten kopírovat rituál je totální jako nesmysl. Jasně, můžeme si to skrze to osahat, ale za mě tam je hrozně fajn, když pochopíme celý ten systém, ve kterém ten rituál funguje. Neznám toho Ferrisse, nevím, jestli ještě funguje, jak fungoval, ale jako tuším, že asi nemá devět meetingů a callů denně. Že nevím, jestli má děti, ať má nebo nemá, to jedno, ale vlastně rozhodně nemá stand-up v 8.15 ráno s tím, že do toho platí hypotéku v českých korunách a teda. Nevím, teďka si vymýšlím úplně jako absurdní věci. To, co tím chci říct, je, že Ferrisovi funguje jeho rutina, protože celý ten život je postavený tak, aby ta rutina měla prostor. A nijak se tím nedotýkám Tima Ferrise. Mám ho rád, uznávám ho, díky němu vlastně jsem začal podnikat před x lety, čtrnácti lety, třinácti, nevím, to je jedno. Najděte si to na LinkedInu, nebo já si to najdu možná, abych si to pamatoval. Ale je to jako jeho systém, je to v jeho prostředí a s jeho zkušenostmi a to je důležitý brát v potaz. Moje ranní rutina třeba vypadá tak, že teďka je březen 2026 a v 8.15 jsem v gymu ve městě Hua Hin v Thajsku a první hodinu věnuju tomu, že kreativně píšu. Prostě píšu, i když umím generovat, tak píšu. Funguje mi to skvěle, třídím si ty myšlenky, přijdu na spoustu novýho kontentu, který můžu pouštět ven. Ale teďka je to ale, funguje mi to jenom proto, můj syn, jde se mnou do školy na 8.00 a ten gym je hnedka přes cestu a já nemám kóly ani meetingy, protože mám 6.00 časový posun a všichni ještě spíte, pokud teda vy jste ve stejným časovým pásmu. A kdybyste si vzali tady ten můj rituál, jo a by the way, ještě jsem na volný noze, to mě napadlo teďka. A kdybyste si vzali tady ten můj rituál a přenesli byste si ho do svýho života, tak to v žádným případě nemůže fungovat. Nebo jinak. Je malá šance, že to bude fungovat. Ale ta šance je tak malá, že to prostě nedělejte. A to je ta pointa. Princip mojí rutiny je dát kreativní práci na začátek dne, většinou v době, kdy pokud bych nepočítal ten časový posun, vy začínáte v práci tím, že máte třeba stand-up. Cajk. Pokud to dává jako smysl z pohledu produktivity ten stand-up, tak jako proč ne? Pro mě to je začátek dne, kdy je můj mozek čerstvý, jsem odpočatý, mám po půlhodinový, někdy třičtvrtěhodinový, procházce do školy, mám v sobě první kofeinový kafe, já vlastně nevím. A prostě jsem fresh. Jo, to je to, co tam jako lidi často nevidí. Ten kontext. To prostředí. A tohleto je za mě jako na vás fakt nepřenositelný. Lidi často kopírují formu, protože ta forma je viditelná. Je to to, co, jak je takovej ten, tyjo, obrázek asi, nebo fotka, nebo co to je, nebo co ji překresluje. Jo, takovej ten, to, co víte, nad hladinou, pod hladinou, tak to je jako ono. Ono to je strašně klišoidní a viděli jste to milionkrát v různých podobách. Ale je to vlastně ono, jo, že lidi kopírují to, co je nad tou hladinou, ale vlastně nevidí to, co je pod tím. To byl ledovec nějakej, nebo něco takovýho, nebo strom, teď nevím, to je jedno. Jo, a hlavně, že to obletělo celý internet tak miliardakrát. A, no, protože to je to, co prostě vidíte, no. Na YouTubeu, na Instagramu, na školeních, na workshopech, atd. No, ale ten mechanismus pod tím je neviditelný. A ten vůbec nevnímáme. Ale abych se vrátil zpátky, tak tohleto všechno, co je vlastně nad tou hladinou, to je určitý motivační prvek. A nemám nic proti motivaci, vnitřní motivaci, vlastně nemám ani nic proti vnější motivaci, jo, a teďka mě rozbijou všichni leadership koučové na malé atomy. A jsem s tím jako fakt úplně v pohodě. Ale to, co si myslím, že funguje místo motivace, pro mě osobně, jako individuum, který sedí teďka na nepohodlný židli v ložnici svýho syna v Hua Hinu, ale zároveň si myslím, že to může fungovat i na vás, je, že si místo tý motivace, kterou vidíte, postavíte svůj systém. Každý, každá si postavte svůj systém. Kdybych to měl říct prakticky, tak třeba můj systém, než ho zkopírujete. Nebo jinak. Já to zkusím vzít jinak, když jsem si naplánoval, jo, a možná se to protáhne na deset minut epizoda, ale věřím tomu, že ne. Já zkusím popsat, který systém, který jako s lidma používáme na konzultacích a funguje to na prostý většině, než ho zkopírujete, ale zkuste si to zasadit do svýho kontextu. Já jsem v newsletteru popisoval nějaký pilíře, kalendáře, kotvy a podobně a to je vlastně ono. Jo, to je to, co lidem funguje, kdybych to měl říct procentuálně, prostě nejčastěji. Nikdy lidem nedizajnuju jejich systém, ale dávám jim doporučení a tohleto nejčastěji zafunguje. První princip, který já jsem tam zmiňoval, je kalendář na 50%. To je hodně zobecněný, může to být 60, může to být 40, záleží na kontextu, na práci, na vašem životě, na zkušenostech, na tom, kolik máte dětí atd. Kalendář na 50% znamená, že si dáváte 50% rezervu, případně, pokud jste volili jiná procenta, tak jinou rezervu. Asi chápete. Funguje to z toho důvodu, že lidský den má v sobě zabudovanou nějakou jako, vždycky tam má nějaká změna, nějaká entropie, prostě něco, co má vliv na ty další události a to nezmizí, to tam bude jako pořád. Ale je fajn s tím jako do předu počítat, s tím, že se schůzka protáhne, zavolají ze školy, že si mám vyzvednout dítě, který mu je špatně atd. Nevím, prostě něco se stane, nějaká nahodilost. A my víme, že ty nahodilosti přichází, protože v každém průzkumu ke školení osobní produktivity, který posílám, tak mi tam přijde, co vám nejčastěji hází klacky pod nohy. No a většinou tam lidi odpovídají nečekaný události. Fajn. Takže víme, že existují a víme, že tady s náma prostě budou často. Jenomže s tím jako nic neděláme. Narveme si prostě ten kalendář od rána do večera, pak se divíme, že jako nestíháme ty věci, doděláváme po večerech o víkendu v nižší kvalitě obětujeme spánek, cvičení nebo rodinu. Takže první princip, který bych doporučil, počítejte s rezervou a ne ty časový sloty, který vy si dáte jako tu rezervu, neobsazujte dopředu, dokud nepřijde ten danej den. Sorry, je to tak. Praxe. Nebo jinak, pokud jste ochotní obětovat rodinu, spánek, vztahy, zdraví, pohyb, jídlo, dobrý, kvalitní, tak to klidně narvěte od rána do večera a víte co, celých 24 hodin si naplánujte do kalendáře. Good luck. Tak a pak je druhá věc a to je to, zkuste si dát do toho dne nějaký kotvy. Já mám svý dvě oblíbený kotvy, ranní a odpolední. Ranní kotva je, že sednu, trvá to asi pět minut, podívám se, co je ten den důležitý, mrknu se na úkoly, úkoly, který jsem si naplánoval, připomenu si nejdůležitější úkol dne a je to ta horní, horní, pardon, já se koukám na kalendář, ale je to ta první událost, která mě vlastně ten den v rámci práce čeká. Je to takový jako zakotvení se v tom dni. By the way, měli byste mít už rozhodnutý o tom, čemu se budete věnovat. Pokud to řešíte ráno, tak je to operativa, není to koncepce, není to ani výkon, je to operativní. Odpoledne, to je ta druhá kotva, mám a teďka může to být pět, může to být třicet minut na to, abyš dořešil v hlavě to, co zůstalo otevřený. Nemyslím, dořešil ve smyslu, že si odškrtám ty tasky, ale myslím, že hlavě řeknu, OK, tak tady tyhle tři věci si dneska nestihl, protože nějaký důvod? Uděláš to tehdy a tehdy, nebo zařídíš se tak a tak, proto, aby to v tvý hlavě jako nezůstalo otevřený. Za mě jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jsem se naučil proto, abych neusínal s pocitem nedokončený práce, protože ten princip zatím je mega jako jednoduchý, jo, váš mozek nesnáší otevřený smyčky, tečka, jako nenávidí je. Jestli milujete otevřený smyčky, tak neposlouchejte už zbytek tohoto podcastu. Jakmile máte vlastně tři, pět, deset, dvacet neuzavřených úkolů, nemáte proto vytvořený dobrý v uvozovkách jako systém, to znamená nějaký místo, kam to odkládáte, nemáte rozhodnutý o dalším kroku, nejste s tím vnitřně v pohodě, tak ten mozek na to myslí pořád. Na záchodě, ve sprše, u romantický večeře, když spíte, dosaďte si svoji situaci. Tyhle ty dvě kotvy, ranní a odpolední rutina, tomu říkám, tak vlastně pomáhají ty smyčky uzavírat. A první takový jako velký wow, který jsem měl ohledně smyček, bylo, když jsem ležel, tyjo, předtím, než se Oliver rodil, takže 8 až 9 let, zpátky ležel jsem v Bangkoku, hotel Chateau de Bangkok, teďka ho znovu otevřeli, tak se tam chystám a já na střešním bazénu kolaboval v teplotách, o kterých se lidem v České republice zdálo. Měl jsem předtím, než jsme odletěli do toho Bangkoku, tak jsme, tak jsem měl, dva měsíce jsem natáčel velký kurz osobní produktivity, málo jsem spal, špatně jsem jedl, do toho jsem řešil to, že jsem jel salat na svýho dědu, který byl pro mě ten, který mi pomáhal, vlastně vyrůstat s tím, že vyrob si, co chceš, to zvládneš, tady máš pilu, řeš, to by bylo asi devět nebo deset a vlastně tehdy se sedmnáctýho prosince, což je den, kdy já mám svátek, jmeniny, tak on zemřel a tehdy byl 18. prosince před tím odletem a já jsem vlastně přemýšlel nad tím, že mám strašně komplikovaný život, když to srovnám s jeho životem a jasně, že to bylo strašně povrchní a neviděl jsem vůbec jako do nitra nebo neviděl jsem do nitra jeho života, jo, to byl jsem malej a já tam teda ležel, vrátím se zpátky na Chatou de Bangkok a ležel jsem na tom u toho bazénu a vlastně mi tehdy došlo, tam došlo ke spoustě situací, ale jedna z těch věcí, která tam už jako hlodala, byla, že problém jako nebylo to, že jsem měl hodně práce. Ono to nebylo zase tak dlouho, jo, asi se to dalo zvládnout. Ale tehdy mi došlo, že jsem se vlastně vykašlal na ten svůj systém a ten systém měl mimo jiné jeden úkol a to je to říct mi, kdy mám dost a kdy je ta stopka. A tím, že jsem se na ten systém vykašlal, tak to přeteklo. A to byl ten důvod pravděpodobně, nebo takhle si to zpětně interpretuju i po tolika letech, proč jsem tam ležel a kolaboval. V hotelu za 4,5 tisíce na noc. A v krásném. Šváby tam byly sice, ale bylo to krásný. Prostě jsem neměl žádnou tu odpolední a ranní kotvu a tedy, kde bych si tady ty věci sumarizoval, nebyl jsem se sebou a každej volnej prostor jsem vyplňoval něčím mělkým. No a abych to nějak zakončil, udělal takovou tečičku za mě jako identitu, nebo respektive to, co, to, čím chcete být, nezmění rozhodnutí, nezmění to motivace, nezmění to, nebo jako může, ale ta motivace musí být extrémně silná, musí vám fakt jít o život, pověst, rodinu, něco, na čem vám extrémně záleží. Jo, extrémně silná motivace, jak když se zamilujete a začnete zhazovat váhu, nevím, to je jedno, prostě něco takovýho, nechci se obouvat do žádný váhy, to vůbec nebyl úmysl. Jo, ale je to ono, že vlastně měníte sami sebe. Neřešme teďka, jestli to je jako v pořádku nebo ne. Identitu, kterou máte, tak mění opakovaná zkušenost. Člověk si nemůže, nebo jako může si říct, ale v ničem mu to není, že od zítřka bude disciplinovaný. Jako, dobře, tak pojďme si teďka všichni říct, že budeme zítra disciplinovanější. No nic, tak naštěstí se blížeme do finále. Ne, jako můžete si to říct, ale pravděpodobně se neposlechnete. Jo. Nicméně, když si nastavíte dvě kotvy, ranní odpolední, třeba, to je příklad, není to, nekopírujte prosím můj systém. Tady tenhle ten sice funguje, nebo tady ta část toho systému funguje. Většině lidí, ale není to, jako, mazdev pro všechny. Ale když si nastavíte ty dvě kotvy, tři měsíce je, dodržujete a ladíte, tak, aby vyhovovaly vám, tak si možná jednoho dne uvědomíte, hele, já jsem vlastně, jako, hmm, docela organizovaný. a vlastně to není ani problém, že najednou, a tohle to jsem měl přesně já, že když jsem zjistil, že po těch malých částech skládáte ten celek a ta malá část může být to, že pět minut ráno se podívám na ten den, tak najednou, jako o šest let později zjistíte, že jste, jako fakt organizovaný. A je to naprosto úžasný. Prostě ta celá infrastruktura mění to chování. A to chování mění vaše identitu. No a nezbývá, než se vrátit na začátek, co když ta motivace teda není řešení. Za mě nepotřebujete motivaci, ale potřebujete ty základy. Základy, na kterých stojíte, i když je pondělí nebo středa, prší, nic se vám nechce. V podstatě základy, které drží, i když ta motivace na chvíli třeba vyprchá. A ona vždycky vyprchá. Jako fakt vždycky. Jestli si někdo myslí, že lidi, který zbožňují svou práci 15 let, tak že ji zbožňují 15 let. Tak to je absolutně ne. V žádném případě. Občas ji nenávidíte, chcete s tím skončit, chcete přijít někam jinam. Stejný to je ve vztazích, pravděpodobně ve většině vztahů. Stejný to je s prací. Ale myslím si, že pokud máte ty základy, které máte naprostý právo a máte možnost si je postavit po svém a takhle to chci, i kdyby to vypadalo úplně jinak, než jsem se dneska tady v tomhle podcastu svěřoval, tak decide. Jakože to je přesně ono. Postavte si svý základy. I kdyby to nebyly ty dvě kotvy a bylo to něco jiného. V newsletteru potom uvidíte další, nebo uvidíte, možná jste už viděli, přečetli jste si další konkrétní kroky. Já hodím když tak odkaz ještě tady do popisu, to je docela dobrý nápad, nevím, jestli jsem ho v těch posledních epizodách dával, možná jo, ještě mrknu. Každopádně danielgamrot.cz lomeno clanky, jako články, tam máte newslettery. Kdybyste je chtěli dostávat podstatně dříve a zároveň na ně nezapomenout, tak určitě odebírejte políček. Na svém webu mám podle mě docela dost. No a taková hezká teplá slova, jak říká můj kamarád na závěr, až vám někdo řekne, že stačí chtít, tak si vzpomeňte na mě, jak ležím s laptopem značky Dell v posteli ten laptop mě hřeje. Extrémně moc chci. Jakože fakt extrémně. Chtěl jsem fakt hodně. Ale nezachránila mě motivace. Ale zachránil mě systém.