Dopaminová past tvůrce

Sobota večer. Stavím Telegram boty jeden za druhým. Brutální flow, každých patnáct minut další funkční kousek. Krásný pocit. V neděli ráno se na to podívám a polovina z těch botů neměla vůbec důvod existovat. Vyrobil jsem je jenom proto, že jsem mohl.

Mozek nerozlišuje mezi produktivní a neproduktivní aktivitou. Rozlišuje jen to, co dává odměnu. Neurologická smyčka funguje stejně, ať dokončím prezentaci pro klienta, nebo bota, kterého nikdo nepoužije. Akorát ta prezentace má dopad. Bot v koši ne.

AI vymazala přirozené brzdy. Dřív se čekalo na odpovědi, na zpracování, na první návrh. V těch mezerách mozek propojoval tečky. Dneska zadám prompt v Claude Code a za pár sekund mám výsledek. Mezery zmizely a s nimi i prostor, kde se rodily nejlepší nápady.

V epizodě mluvím o tom, jak v gymu v Hua Hinu nad kafem vzniklo Uttero pro iOS, webinář o vibe codingu i komunita Master the Flow. Proč jsem si znovu obnovil seznam někdy/možná z GTD a držím dvoudenní pauzu. Polovina nápadů odpadne, ta druhá polovina je po dvou dnech lepší. A nasdílím, jaký fuckup se mi stal na HR Love konferenci v Ostravě, kde jsem na poslední chvíli pustil generování slidů s ostravštinou.

Tři pilíře produktivity. Výkon, relevance, udržitelnost. V tu sobotu večer jsem měřil jen ten první.

Schopnost vyrábět je dneska mega levná. Schopnost rozlišit, co stojí za výrobu, je vzácná. A roste v klidu, ne u monitoru.

---

Zmínky v podcastu:

Newsletter: Dopaminová past tvůrce
Webinář Pod kapotou (7. 5. 2026)
Webinář o Vibe Codingu
Komunita Master the Flow
Uttero pro iOS

Daniel Gamrot. Produktivita, AI a digitální nástroje bez omáčky.

13+ let praxe. 15 000+ proškolených lidí. Firmy jako Air Bank, PwC, T-Mobile nebo Kooperativa.

Web: danielgamrot.cz
Newsletter: danielgamrot.cz/clanky
LinkedIn: linkedin.com/in/danielgamrot

Máte téma na další epizodu? Napište mi přes web. Ve formuláři na webu funguje i diktování.

Transcript

SPEAKER_00 0:00

Je tady nový díl podcastů, který měl být asi před pěti nebo 6 týdny, a to z toho důvodu, že vždycky navazuju na newsletter. Každopádně mi do toho hodil, vidle zápal plic stěhování z Ázie zpátky do Česka a spousta dalších drobných aktivit, jejichž obsah už si nepamatuju. Já jsem tehdy v newsletteru před těmi, 6 týdny, taky jsem si mohl udělat trošku reširší, než tady začnu natáčet, ale to jedno. Zmiňoval jsem tam tehdy pojem, kterýmu říkám dopaminová past tvůrce. Je to princip, kdy vy ve chvíli, kdy vytváříte, nebo kdy jste tvůrčí a tvoříte projekty, věci, aplikace, cokoliv, obrazy. Tak je velmi snadné spadnout do pasti, ve které vy každou volnou chvíli věnujete té tvorbě. A na první pohled hodně lidí mi říká, jakože to je přece jako žádoucí tvořit více, a asi na první pohled je to v pořádku, každopádně, když to domyslíte do toho finále, tak pokud je pro vás tvorba práce, nebo pokud tvorba rovná se práce, což pro mě ano, tak vlastně pořád pracujete. Sice pořád neřešíte maily nebo nedopírujete tabulky nebo data z jedné tabulky do druhý, ale vlastně pořád pracujete. Mně tady tohle trklo, když jsem jednu sobotu. Tehdy ještě v Huahin měl jsem rozmácený display na MacBooku a chtěl jsem ho dát servisovat a chystal jsem se na odjezd do Apple Store v Banku. By the way, je to, jak dlouho trvá výměna MacBooků, ne MacBook, ale displeje na MacBoku asi natočím speciální podcastu, protože už je to 7 týdnů a MacBook je stále doma. No, a s rozbitým displajem, takže sebou nosím velmi mobilní externí displej, který si tam vždycky položím a vypadá to jako děskně cool. Každopádně, zpátky k věci, toho rozberu někde jinde, ale to, co jsem vlastně chtěl popsat, nebo to, co jsem popisoval v tom setru, bylo to, že jsem si vytvářel jednu sobotu Telemboty, protože jsem si chtěl vyzkoušet, jak koudit z telefonu, jaký jsou na to všechno nástroje, co všechno můžu dělat. Když už teda nebudu mít ten MacBook k dispozici, pak jsem čekal, že jim ho odevzdám, oni mi to vymění a pak si pro něj přijedu. No, a vytvářel jsem vytvářel, vytvářel. By to kolem 9.10. hodiny, něco takového. Nepamatu si to, možná v tom zatru to bude. A vysvěl jsem prvního, druhého, čtvrtýho, pátého a jel jsem jako děsní bomby a celou tu dobu jsem měl pocit, že jsem produktivní, že makám, a že tohle je přesně ta práce, která posouvá můj biznes dopředu, protože se na tom přece něco učím. Což byla asi jediná pravda, že jsem se na tom naučil docela dost. Byl jsem v brutální flow, všechno to fungovalo skvěle, měl jsem krásný pocit. No a pak jsem se v neděli ráno na to podíval a zjistil jsem, že polovina z těch botů nebo asi i více neměla vůbec důvod existovat a vytvořil jsem je jenom, protože jsem mohl a protože jsem měl ještě pár minut, než půjdu chrupkat do postílky. Ti boti byli technicky bezkyvy, bylo to super, jenom prostě nebyli potřeba. No a já bych tady teďka v tomto díle chtěl rozebrat právě takový, jako nazvat, always on jako tvorbu, že my vlastně jako dneska můžeme. Pokud se nebojíme nástrojů a digitální technologií, tak pokud chceme tvořit digitálu, tak můžeme tvořit pořád. A cítíme se u toho navíc produktivně i když produktivní vůbec nejsme. Důvod za mě, proč do té pasti padáme, je, že mozek nerozlišuje mezi produktivní a neproduktivní aktivitou. Je mu to úplně jedno, jakože rozlišuje tam asi na úrovni nějakého slova nebo definice toho slova, co to zhruba je, ale je to to rád. Na druhou stranu mozek rozlišuje mezi tím, co dává odměnu a co ne. Že to je vlastně ten mechanismus strašně jako primitivní, všichni, nejenom vy, ale i já. A myslím, to je jenom dobré. Ale je to vlastně jako hrozně zjednodušený, že dostáváme odměnu za věci, které děláme, anebo nedostáváme odměnu za věci, které děláme. No a tenhle mechanismus fungoval i v tu sobotu večer, kdy jsem stavěl ty bot, vznikl jeden, naučil jsem se něco, hotovo, úspěch, odměna. To je taková ta neurologická smyčka, psal oni i James Clear v atomových nábecích třeba, nebo Charles Dahyk v knize síla zvyku. Taková ta smyčka, to má různý pojmenování, ale je to ten trigger nebo podnět, akce odměna, a pořád to běží do kolečka. Když tak to najdete na internetu, pokud neznáte. No a přesně ten samý signál. Dostáváte, když tvoříte boty, ale stejný signál dostáváte i ve chvíli, když si dokončíte prezentaci pro klienta nebo odešlete nabídku a teda, jakože neurochemicky je to tož. Úplně podobný princip. Akorát ta prezentace má potom nějaký výsledek a dopad ten druhý den nebo za díl. Má skutečně reálný dopad na to, jak potom probíhá dál spolupráce, ta. To samý ta nabídka, to samý, když vyrobíte něco a pak to prodáte. Dneska v rámci třeba vyvolingu a tvorby z AI, a to tam není. My vytváříme spoustu věcí jenom proto, abychom vytvářeli ty věci, a často si říkáme, že se na tom něco učíme, nebo nevím, co tam čekáme, ale ono to tak jako ve finále vlastně vůbec není. Učit se můžeme i na věcech, které jsou relevantní a hodní. A já jsem do té pasti spadlo taky a proto vlastně to točím a psal jsem o tom, protože je to takové to uvědomění, jako když jsem testoval různý aplikace na tudulisty a kopíroval jsem si tásky z jednoho turníčka do druhého a tak, tak to bylo úplně stejný. Nicméně, teďka z AI je to úplně nový fenomén, protože vy vlastně můžete extrémně rychle stavět věci, které jsou krásné, většinou, a můžete dělat kdykoliv z jakékoliv zařízení. Dneska můžete dělat z mobilu, což úplně kodit si apku z mobilu, by mě v životě nenapadlo. A nemusíte na to mít Termus nebo nějaký mobilní terminály ani telegram boty, ale stačí si vzít klot na mobilu a tam máte klot kout a prostě tvoříte apky, napojíte si to na git a jedete jako brutální bomby. A to je úplně jako wow. Na druhou stranu, pokud se člověk nevrátí ke starém principům, o kterých se budu za chvíli bavit, tak si myslím, že je to jako obrovská past, obrovská past. Protože dříve jste čekali na kolegy, až vám někdo odpoví na e-mail nebo pošle dopis zpátky, a čekali jste na to zpracování jako strašně dlouho, že když jste něco tvořili, tak to trvalo mega dlouho a tam byly nutné ty pauzy nebo přirozený. Nebo jste minimálně změnili tu činnost. A dneska jsme zavrtani v monitorech a vytváříme. A já neříkám, že to špatně já nechci teďka zní jako já je skeptik, já jsem extrémně nadšený. A to je možná ten problém. Ale vy se mně znáte, tak asi vidíte. Každopádně, když si ta pomalost byla ten přirozený filtr a fungovalo to jako brzda, a ta brzda dneska zmizela. Člověk staví, staví a staví, protože každý dokončený projekt, každý ten bod, aplikace, cokoliv budává tu samou odměnu a my jedeme zase podobně, jako bychom už modali na sociálních sítích nebo řešili. Já jsem kasinu nikdy nebyl, tak nevím, jak tam chodí, ale napadáme prostě to kasino, takový to digitální kasino. A když nad tím tak přemýšlím ještě jako více dohloubky nebo o vrstvu ještě hloubě, že právě tím, že tam nemáme ty střídání těch činností a to je pře přirozený prázdno. Tak krom toho, že se tímhle tím jako tavíme docela významně, protože lidem se o vibe kodingu zdá a okrádají se o spánek o jídlo a podobně je jako mazec. Ale myslím si, že tam chybí ještě jedna důležitá věc a projeví se do budoucna, pokud nám nezdraží nástroje na 20 násobek, takže si nebude moc dovolit každý. A ta věc je to, že my díky tomu, že nemáme absenci toho prázdna, tak máme hodně velkou šanci, že nebudou přicházet právě ty nápady, které jsou hodnotné. Já to zkusím uvíct teďka mi zase napadá ten tajský gimmě oni mluví docela často, ale protože já jsem tam vlastně jako vždycky bez kliček. Vždycky jsem tam seděl, měl jsem to kafe, měl jsem s sebou naťas, nechal jsem ho battoho, měl jsem z těch obrovských vraat nebo dveří, nebo co to bylo, a tam mě prostě napadly ty věci, které poslední tři měsíce byly úplně peckidní. Napadl mi tam, jak bych mohl kruček po kručku vytvořit iOS aplikaci, která mi dneska šetří mraky času. To je útero pro iOS. Mistli znáte moje diktovací aplikace nevím. Nebo mi tam napadlo, že bych mohl konečně vypsat první webinář vibecodingu, takový jako start rozjet má strou komunitní skupinu, která šlape podle mě jako super. Já s to mám jako obrovskou radost a věřím tomu, že podle reakcí jako spousty lidí, tak z toho mám radost nejenom já. A tak. A prostě tohle všechno vznikalo v době, kde jsem seděl a koukal a maximálně jsem u sebe měl nějaký blok, abych si to tam blok rovná, tady Marke byl tablet, abych si to tam zapsal. Trvá to 20 minut, ale v těch 20 minutách vždycky to kafe, když jsem ho pil. Bože, vůbec nechápu, protože mluvím o tom, jak piju kafe, ale vlastně když jsem ho pil, tak tam přicházeli nápady. A fakt to bylo 20 minut a myslím si, že během půl dne nebo půl týdne by mě nic takového nenapadlo, kde bych si tam ten prostor nenašel. Za mě máme moc jako dva režimy. Jeden režim je tenp, a možná to je přesně dva režimy mezi kterýma doporučuji naučit se přecházet. Jeden ten režim je ten dep, to znamená, potřebuje se soustředit, potřebují jít. On to je možná blý pojmenování, ale je to to soustředění. Hluboká práce, dostávání se do zóny pozornosti, to je jeden. A to je to, co se učíme třeba na školních produktivitě primárně, protože lidi mají s pozorností problém. Ale je to vlastně i tím, že neumí využít i ten druhý režim, jo. Takže ten první je ten, kdy se snažíte jít do té hloubky, ponořit se, vypínat si notifikace a přemýšlet anebo dělat hluboce něco. A ten druhý režim je, když se soustředíte na nebo nesoustředíte, ale když si vyhradíte ať už vědomě nebo nevědomky ten prostor pro klid, jo pro to kouká to vždycky divně. Ale vlastně pro to, že proaktivně neděláte žádnou, řekněme, fyzickou činnost, jako čukání do klávesnice a tak. Ono samozřejmě ten druhý režim dokážete zapínat, i když se hýbete, to nemusíte u toho sedět u kafe. Ale je tam potřeba jako navodit tu pro vás vhodnou atmosféru. Někdo to má uchůzl, někdo někde jinde a taky když chodím, tak toho vymyslím docela dost. A mohl bych u toho chodit a nemusel bych ani pít to kafe. Ale je to ten prostor, je to to, že neděláte nic vědomě. A teď si vezměte, jak když si snad to vzpomenete, nebo nevím, kolik vám je, ale třeba jako deset let zpátky, jak jsme pracovali. Nebo 20 let zpátky, to jsem ještě nepracoval podle mě. Nebo jako jo, jako to byla brigáda, ale tam jsme měli takový ty se čekaly na odpovědi od lidí, od kolegů, od klientů. Čekali jste na výsledky na první návrh vaší webové stránky, což trvalo úplně nekonečné množství časů. Záloha už byla zaplacená a pořád se nic nedělo. A vy jste tam jako mohli přemýšlet vlastně v těch mezerech nad těmi detaily. Tehdy nám to všechno strašně otravný, že to jako zdržuje, že nemáte co na práci. Dneska tady Oliver prohlásil ráno v půl sedm před odchodem do školy, já se ním. Že to bylo jako něco, co jsme nechtěli. Jinže v těch mezerech tam je hrozně fajn, že ten mozek si vymýšlí na pozadí, jak propojit ty různý tečky, jak nechat co dělat s těmi nápady. Prostě to tam dozdává. A to za normálních okolností, kdy chvátáte od jednoho bodu k druhému, tak to tam vzniká jako docela blbě. No a i dneska tyhle mezery vymazala. Vy potřebujete cokoliv, nadiktujete to přes aplikaci útero, neplacená spolupráce, a za pár sekund nebo minut máte výsledek. Potřebujete si vytvořit. Já jsem teďka 90% pracovního času jsem klotkout, přes který ho ovládám extrémní množství komponent ve svém nejen počítače, ale vlastně všude možně. A když potřebuju něco vytvořit, tak to dělám klotkout, všechno. A ono jako pošlo to tam. Pokud použiju opuste 7 max, tak mi to vrátí ten výsledek třeba za delší dobu někdy, ale je to pořád strašně rychlé. A ono to čekání jednoduše zmizelo. A s tím zmizelo i to prázdno, pokud si ho neumíme dělat vědomě. Protože v tom a to bychom měli, protože v tom prázdnů se rodí ty nejlepší věci. A já jsem to na sobě viděl nebo pozoroval. Těch 6 týdnů zpátky docela intenzivně, že najednou ty nápady nechodě, a onako nikdy nechodějí sami, ale že jsem se potřeboval nutit jako do různých kreativních technik a podobně. Kdy jsem potom po těch dvou týdnech, kdy jsem se vylečil trošku z telegram bo, nevím, jak to nazvat, modybu. Tak jsem začal zase chodit, a zase jsem v klidu popíjel to kafe v džimu a začalo to zase přicházet a nikdy neúpočítače, když jsem vibe udělat. Takže možná takové uzavření tady toho bloku a potom zkusím říct, co s tím nebo co s tím dělám já. Kromě toho, že teda si vědomě vyhrazu ten prostor pro to nic nedělání. Tak za mě tohle je jaky obrovský paradox, že nástroj, který mi vlastně šetří časde i momenty, ve kterých vznikají věci, které za to stojí. A my tam potom jedeme primárně na ten výkon, ale není tam ta hodnota. Ale k tomu se ještě asi vrátím na konci. Mám to tady jako poznámku. Tak co jsem já změnil, a proč byste to možná měli zvážit i vy, je to extrémně old school. Posledních těch pár týdnů experimentu zase, nebo neexperimentu, ale vlastně jsem obnovil takový návrh, který jsem opustil, a to je to, že jsem si vytvořil. Pokud jste byli fanoušky GTD metody, tak tam byl takový seznam někdy možná, a já jsem si zase obnovil seznam někdy možná, a do toho seznamu někdy možná, si zapisu nový nápady na projekty, na boty, na vibecoding nástroje, na funkce do aplikací, který dělám na školení a na spoustu věcí, vlastně na všechno. Pokud to nemá samozřejmě nějaký termín blízké budoucnosti. Pokud to třeba nemá nehoří to nebo to není. Tak fenomenální nápad, který jsem měl, myslím si, že v neděli, což je dneska čtvrtek, a to bylo to, že jsem vymyslel, že udělám pro středční konferenci HR Lov, na který jsem vystupoval aplikaci, která bude v reálném čase generovat slijy na základě toho, co říkám. A ten nápad byl fakt boží, a ta aplikace fungovala fakt božky, akorát. Já nevím to mám říct, ale jo, řeknu. Akorát jsem v tu chvíli porušil svou zásadu. Neměň to na poslední chvíli. A když jsem tam tak se dělalý konferenci, tak jsem si říkal, tady je to v Ostravě. No tak to zkusím trošku opetřit a zkusím ty slighy, protože ty slidy se zároveň, kromě toho se generovaly s malinkatým zpožděním. Oproti tomu, co jsem říkal, tak se taky překládaly do angličtiny, polštiny, slovenštiny. A já jsem říkal, tak tam jako prdnu ještě ostravštinu. No a napadlo mi to asi hodinu před mým vystoupením, takže jsem se uchýlil ke klotkout a začal jsem tam doplňovat na základě nějakého rychlého, hlubokého průzkumu ostrovské fráze a podobně, bo já teda ne, ale klotkout. Fungovalo to výborně akorát. To bylo strašný, protože to bylo strašně infantilní a opakovali se ty výrazy a občas to nedávalo smysl. A když jsem potom viděl tu českou verzi, tak jsem si říkal: tak měl jsem to nechat tu Česko. Ale to je prostě to jsou ty experimenty, to je vlastně to, co mě dělá tu produktivitu udržitelnou. To, že si zkouším nový věci. A vlastně mi tam jako říkali ty úsnice dvě, se kterými jsem se potom bavil, že to chci obrovskou odvahu toho zpustit takhle naplno. A já jsem řekl, hele, tak jako co nejhoršího se může stát. Odvykládám to bez slajdů, že vlastně ta pointa byla, že všichni měli slajdy a já ne, jako vždycky, protože většinou kreslím, nebo jedu úplně bez ničeho, a slide mě nebaví připravovat. Tak jsem říkal, udělám slajdy, ale ty se budou generovat zpětně po pár sekundách nebo minutách, jak kdy. No a přijde to chtělo odvahu. Já jsem každá to není odvaha, ale je to způsob, jakým já si vytvářím udržitelnou radost ze své práce. A myslím si, že nic hrozného by se v chvíli, kdyby to nefungovalo nestalo. No, co jsem tedy změnil, jak jsem možná trošku odběh od toho, ne, určitě jsem o to odběh. Tak je to, že jsem obnovil svůj seznam někdy možná, což je jedna poznámka v obsidiu, na kterou koukám jednou týdně. A když přijde nějaký nápad, který může počkat, tak to tam hodím. A on na ten dobrý nápad, vám ty hlava bude připomínat a bude vám je nahazovat a bude vám to tam šoupat. Hodně často, pokud je to fakt dobrý nápad. Nedávám to spát, ale vydržte, jo, vydrž dva dny, prosím. Protože ono ten někdy možná seznam měl obrovskou výhodu v tom, že ty věci fakt uzrály. Ale koleme toho, že uzrávali, tak taky vyhnívali. A to je tam to skvělý. Proto spousta věcí stojí za to, nebo spousty věcí stojí za to, abychom je nechali vyhnít. A teď nemyslím sliby, které dáváme, ale spíš takový ty fakt hudá nápady, které nám přijdou naprosto skvělý, a nebo možná budou skvělý, ale nebude jich moc. Takže pokud nejde o ten hořící deadline, nebo hořící deine se blíží, nebo reakci na poptávku. Což taky vlastně nehoří. Taky si dávám na čas a strašně nechápu lidi, kteří vytváří automatizace, a že mají z toho tu radost, že když jim napíše klient, tak se automaticky generuje potávka a přijde mu do e-mailu do dvou minut. Vlastně jako toho asi nechci kultivovat ani podporovat. Si myslím, že to je další takový pošťouchnutí k té vyšší k tomu vyššímu výkonu, ale bez té hodnot a udržitelnost. Možná to hodnotu má, ale ta udržitelnost tam není. A to je subjektivní tady zkušenost a názor. Tak. Takže odkládám to do seznamu někdy možná. Pak se k tomu vrátím za týden nebo nikdy a rozhodu se s odstupem, co s tím. A věřte mi, že polovina nápadů vám přijde úplně absurdní, ve chvíli, kdy se k tomu po týdnu vrátíte, vrátíte. Pak tam budou nějaký takový jako, ještě to tam nechám, ale extermní minimum budou ty nápady, které nám přijdou jako skvělé, i s tím týdením odstupem. Já když jsem na začátku začínal tím příběhem, nebo příběhem, to je s tou zmínkou o tom, jak jsem vytvářel ty Telegram boty, tak jsem tam naznačil produktivní versus produktivní práce. Že moze to nerozlišuje, ale že zároveň jsem si myslel, že jsem byl produktivní. A akorát to tak vůbec nebylo. A nezmínil jsem tam, byť jsem to dneska trošku naznačoval v tom průběhu, co je to pro mě produktivita. Já opaku docela často, takže pokud už to slyšíte po tisíc posté, taky ale pro mě to je taková trojnožka, že pošefujete výkon to dneska z AI, pokud experimentujete, vytváříte teda, tak výkon máte tady na této rovině asi ošetření. Je to takový to, že děláte jako většinou generujete větší množství výstupů za kratší čas. Pak je hodnota. Já tomu říkám relevance, jak moc je relevantní pro život, který chci žít. A jako hodnotu to má pro to okolí, který je pro mě důležitý. Jinými slovy, lidi tomu říkají priorita, já nevím, já jsem priorita něco jiného. Pro mě je to relevance. Pro mě je to, jak relevantní je ta úloha nebo ten úkol, co jsem splnil, ta aplikace, kterou jsem vytvořil, pro život, který chci žít. A třetí ten pilíř je udržitelnost a ta udržitelnost souvisí s energií, s radostí. U mě to je to experimentování, právě kdy to experimentování v práci mi dělá tu radost. Já nechci dělat pořád ty věci stejně dokola. A proto nikdy nemám stejnou prezentaci dvakrát. A já vím, že bych na to mohl ušetřit čas a mohl bych dělat více a byl bych výkonnější, akorát by mi to nedělalo radost. Takže proto to vždycky připravuju znova. A hodně lidí si tu karačelo a říká se, že když řeším tu produktivitu, tak proč to nejsem produktivní, ale já to nechci. Protože mě prostě baví ty experimenty. Proto je vždycky takový freestyle. No a za mě produktivita je, to, že dělám na těch věcech výkonně, vybírám si relevantní věci a dělám to udržitelně. A já jsem tehdy podvědomě, v tu sobotu, večer, kdy jsem vyráběl telegrambuty, měřil špatnou věc. Měřil jsem, kolik toho vyrobím, to znamená, čel jsem dalšího a dalšího a dalšího. A bylo to rychlý. Ale ta správná otázka, kterou která tehdy měla padnout, byla nevím, kolik z toho přežije týden. I když samozřejmě dneska to tak rychlý, tak když to přežije týden, tak je to fajn. Ale co z toho je vlastně jako relevantní pro život, který chci žít, to tam nepadlo. A proto se stalo to, co se stalo. Nic tragického, vyrobil jsem odpad. Ale myslím si, že se to budalo předejít. Třeba těma chvilkama, klidu, anebo tím, že bych ten nápad jenom odložil do svého někdy možná seznamu. A pokud pořád čekáte na to, jakou věci tady z toho vytáhnout a odmít, tak je přemýšlel to formulací. Ale za mě by to mělo být asi to, že schopnost nebo ta kapacita vyrábět věci, digitální věci a digitální produkty je dneska mega levná. A že AI dává skoro. Já myslím, že skoro jako každému. I v té verzi verzích zdarma to tam jako částečně je, když si zaplatíte, tak máte mnohem větší kladivo. Takže to vlastně mega levný. Ale ta schopnost rozlišit, co stojí za tu výrobu, to je pořád extrémně vzácný souvisí to skusem, souvisí to se zkušenostma. Přijde samozřejmě také s kontextem, ale to bychom tady byli mega dlouho. Ale to, co tam je důležité, je, že ta schopnost rozlišit, co stojí za výrobu, roste většinou v klidu. V těch prázdných prostorách, které třeba vznikly díky tomu, že jste efektivně využili nějaký AI nástroj. Ale v těch prázdných prostorách, který jste si zároveň ochránili před možností další tvorby. Tak to byla myšlenka na závěr. To bylo v nějakým pořadu televizním smyslem. No, nic, mějte se krásně a hezký víkend.