Stípko
Chceš studovat v zahraničí, ale připadá ti to jako nereálný sen? Netušíš, jak vybrat školu, jak na přihlášku a kde na to všechno vzít peníze? Možná už studuješ vysokou školu v Česku, ale pořád tě to táhne ven. V první pětidílné sérii podcastu Stípko jsme vyzpovídali stipendisty i expertky z Bakala Foundation a přinášíme odpovědi na všechno, co potřebuješ o cestě za světovým vzděláním vědět.
Stípko
Studium v zahraničí: Od snu k realitě
Use Left/Right to seek, Home/End to jump to start or end. Hold shift to jump forward or backward.
Nový podcast nadace Bakala Foundation je tady pro všechny, které láká studium v zahraničí. 🌍 Sledujte Stípko na své oblíbené platformě: Spotify nebo Apple Podcasts.
Zahraniční univerzita totiž není jen položka v životopise, je to zkušenost, která mění pohled na svět i životní směr. Průvodkyní po cestách zahraničního vzdělání bude novinářka Kateřina Šantúrová.
V první epizodě Stípka si posvítíme na to, co všechno se musí odehrát, než si reálně sbalíte kufry a vyrazíte za vzděláním. ✈️
Co uslyšíte:
💭 Od snu k realitě: Jak se rodí rozhodnutí studovat v cizině a kdy je ten správný čas začít jednat.
✈️ Praktická příprava: Kdy začít pracovat na přihlášce a kdo ti s tím může pomoci?
📄 Přijímací řízení bez obalu: Co konkrétně obnáší proces přijímaček, v čem se liší od českých škol a co studenti nejvíce podceňují?
🧗♀️ Krize a pochyby: Je normální o sobě pochybovat? Došli naši hosté do bodu, kdy měli chuť to vzdát? A jak poznat, že je studium v cizině skutečně ta správná volba pro vás?
Hosté:
🎓 Kristýna Kůstková – absolventka operního zpěvu na Mannes School of Music v New Yorku.
🎓 David Popelka – absolvent University of York a University of Manchester.
💡 Kristýna Burdová Borsodi – studijní poradkyně Bakala Foundation s více než 15letou zkušeností.
Produkce:
🎵 Hudba: Tomáš Kačo, stipendista Bakala Foundation a absolvent Berklee College of Music.
🔗 Chceš se dozvědět víc o studiu v zahraničí i o podcastu Stípko? Jdi na náš web 👉bakalafoundation.org | bakalafoundation.org/stipko
📸 Sledujte nás také na Instagramu a Facebooku: @bakala_foundation | bakalafoundation
📧 Anebo piš na: info@bakalafoundation.org
Jedna třeba náročná zkušenost za druhou, ale když to všech překoná, tak ho to může jenom posílit. Myslím si, že tam je takovéto vnitřní přesvědčení jít se tím svým snem.
SPEAKER_00Od té doby, jako co jsem sehlásil na zahraničí ne univerzity, tak už jsem o té době neměl takový strach něco zkusit. Že jsem si vždycky říká, můžu to zkusit, buď to dopadné nebo nedopadne.
SPEAKER_01Vítám vás u nového podcastu na Dace Bacala Foundation. Je pro všechny, koho zajímá studium v zahraničí. Zahraniční univerzita není jen položka v životopise, je to i zkušenost, která mění pohled na svět a životní směr. Úspěchy i slepé uličky probereme s bývalými a současnými stipendisty na Dace. V první epizodě se zaměříme na to, co se musí odehrát, než začnete na zahraniční univerzitu balit kufry. Dnešními hosty jsou Kristína Kůstková, která vystudovala operní zpěv v Manes School of Music v New York David Popelka, absolvent University of Yor a University of Manchester, a studijní poradkyně Bacala Foundation Kristína Burdová Borsody. Prováze vás bude Katařina Šantůrovová.
SPEAKER_03Jak tě vůbec Kristýno napadlo, že chceš studovat v zahraničí? Tak pro mě byla velká inspirace můj spolužák Petr Nekoranec, který šel do operního studia právě v New Yu a my jsme tam spolu měli koncert na Českém centru New York a mě tehdy neuvěřitelně natchla atmosféra kulturní New Yorku, všech představení v metropolitní, na která jsem se vlastně i díky Petrovi podívala. A já jsem už během studii měla takový pocit, že bych se chtěla naučit ještě trošku víc a jít třeba trošku víc dohlouky ve studiu cizojazyčného repertoáru a vůbec opery celkově, takže byla to asi taková touha po rozhledu a naučit se ještě trošku víc, co jsem cítila, že třeba tady u nás bych se naučit nemohla.
SPEAKER_01Davide, u tebe to byla nějaká cesta? Byl to nějaký tvůj sen od začátku, od dětství nebo úplná náhoda?
SPEAKER_00No, byla to úplná náhoda. Mně nikdy nenapadlo, že bych šel studovat do zahraničí. Pro mě už byl velký sen, že budu vůbec studovat, jelikož jsem první kudoval z mé rodiny. A začalo to tím, že mě se jednou paní učitelka, matematikářka a taky angličtinařka na střední škole zeptala, proč bych to nechtěl zkusit. No a od té doby mi to vrtalo hlavou a pak když jsem začal hledat různé příběhy ostatní, že to jde, pak jsem se potkal i tady s Kristinou a od té doby už jsem na tom začal pracovat a už mi došlo, že teda to můžu zkusit a tak jsem zatím šel.
SPEAKER_01Věděl jsi od začátku? Kam by se chtěl hlásit na nějakou univerzitu?
SPEAKER_00Chtěl jsem určitě do Anglie, jelikož jsem většinu svého života četl anglickou literaturu a když jsem viděl, že bych se chtěl pohybovat v těch kulturních studiích, tak jsem viděl, že Anglie bude jedna z nejlepších zemí a tam jsem měl pět univerzit, na které jsem chtěl jít. Nejdře jsem chtěl ját na Cambridge, ale já jsem neměl žádné zkušenosti sjemi, neměl jsem ani žádné napsané, takže když jsem šel napříma z té zkoušky, tak to bylo docela zajímavý zážitek. Když jsem zkoušel se něco naučit za půl roku sám úplně pomocí internetu a YouTube videí.
SPEAKER_01Jak nakonec jsi vybral ty školy, na které si šel. První byla univerzity of York. Tak jak nakonec spadla volba právě na tuhle školu.
SPEAKER_00Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl ty školy navštívit, jelikož samozřejmě díky komunitě jako ostatních stipendistů, tak jsem mohl zůstat u jednoho kamaráda. Tak jsem ty školy navštívil a v Yku jsem potkal spisovatele, úžasné profesory, kteří se zajímali jednak i o českou literaturu, zajímavě měli celkový přehled a když jsem ty profesory potkal, tak mi došlo, že bych chtěl, aby zrovna s těmi jsem strávil následující tři roky, aby se učil od těch nejlepších.
SPEAKER_01Kristino, jak to bylo u tebe? Jak ty jsi vybrala školu? Věděla si kam chceš?
SPEAKER_03Tak já jsem vybírala dlouho, je docela zajímavé, že můj tehdejší přítel jel studovat do Ameriky, do Oháia a říkal, tak Amerika, to by mohlo být pro tebe. Já jsem říkal, v žádném případě to není země pro mě a nakonec jsem vlastně v té Americe skončila. Já jsem původně se chtěla podívat na nějaké německé školy, protože mám spoustu známých, kteří tam studovali, ale tím, že jsem studovala francouzštinu a němčina, není to úplně moje silná stránka, tak tam byl trošku s otazníkem ten jazyk, takže jsem se porozhlížela i v Anglii a v Americe a potom byl pro mě vlastně osudový ten koncert na Českém centru, kdy jsem viděla, jak skvělý jsou studenti z Ameriky, jak dohloubky tam opravdu jdou a viděla jsem několik krásných koncertů, že jsem si tak tohle bych chtěla taky umět. A vlastně byly tam pro mě tři školy, Juart tam mě pozvali na předspívání a já jsem vlastně nervózní, takže až tak se mi tehdy ta audition nepovedla to předspívání. A pak to byl Manhattan school musik a Méskolovní musik a já jsem si nakonec vybrala méně, dostal jsem se na poslední dvě zmíněné. Proto škola je trošku progresivnější, novými směry propojuje ty žádry a ptala jsem se dokonce i pár kamarádů, kteří tam zase znají ty studenty a říkali, že tahle škola má nejhezčí produkce, zkus se přihlásit sem.
SPEAKER_01Jak na to reagovala rodina, že chceš jít studovat zpěv do Ameriky?
SPEAKER_03Tak bylo to trošku šok, protože to samozřejmě daleko. Já jsem to byl můj tehdejší přítel, můj můj současný přítel zůstal tehdy v Čechách, takže byla to taky trošku zkouška vztahu. Ale tím, že tomu se možná dostaneme přišel COVID, tak já jsem se vrátila neplánovaně trochu dřív, takže jsme tohle odloučení zvlli. Samozřejmě v dnešní době máme k dispozici video hovory a může si ček kdykoliv zavolat, ale ten časový rozdíl byl trošku náročný, takže i pro rodinu myslím si, že my fanděli, byli rádi, že se mi to povedlo, ale nebylo to tak lehké, ta válenost.
SPEAKER_01Davide, ty jsi zmínil, že jsi první z tvojí rodiny, kdo vystudoval vysokou školu, tak jak na to reagovali, že jí nechceš studovat v Praze, v Olomouci nebo v Brně, ale hned někde ve Velké Británii?
SPEAKER_00Máma byla úplně nadšená, podporovala mě už od začátku, a kdykoliv jsem cokoliv potřeboval, takže vždycky mi to pomohla zařídit a podobně. Takže nepřijme, že by tam byla nějaká reakce, proč zrovna tam nebo tak spíše, to zalo tak přirozeně jako tak jo, tak jdem do toho.
SPEAKER_01To je skvělý. Když jste na tom začali pracovat, Davide?
SPEAKER_00Já už jsem začal ve třetím ročníku na střední škole, kdy jsem se poprvé dozvěděl v stipendích a tam jsem začal se zabývat tím, na jaké školy bych chtěl jít a podobně. Zároveň také můj tehdejší přítel taky vystudoval v zahraničí, tak mi tak pomohlo vybírat. No, a od toho třetáku jsem potom byl stále, jako kdyby sám sebou dělal jsem různé mimoškolní aktivity a podobně. A ono to šlo době tak jako přirozeně. Nemyslím si, že nějaký začátek, to spíš začalo tím, kdy jsem začal schánět i univerzity, tak nějak k tom třiťáku a pak také financování samozřejmě.
SPEAKER_01O tom se budeme bavit v jednom z příštích dílů nebo hned v několika příštích dílech o financování vysokých škol v zahraničí. Co jiného ale pro to člověk musí udělat? Jsi začal ve třiťáku hledat školu. Jak vlastně probíhá to přijímací řízení?
SPEAKER_00Pangli je úplně podle mě příjemnější proces přijímání na univerzity, než je u nás v Česku nejsou žádné přijímací zkoušky nebo na určitých univerzitách, ano, třeba na Cambridge byl, a kdy se začíná pracovat na personal statement, což je takový motivační dopis, který každý, kdo chce dělat někde v angli, musí napsat a vlastně se tak trochu prodat, ukázat, že on je zrovna ten člověk, který potřebuje, který potřebuje tam být a měl by tam být. A tak podle mě tam nejdůležitější přemýšlel nad tím, jak nejlépe osoby psát a říct, jaké je ta motivace. A to podle mě jsem začal nad tím pracovat právě v tom třičáku už, když jsem začal psát různé drafts a tak dále.
SPEAKER_01Takže žádné drcení na testy, na zkoušky jako to je u nás.
SPEAKER_00Ne, jedině spíš, protože v Anglii se také museli prokázat úrovně angličtiny. A na tyto testy jsem si musel teda dost učit, protože jsem musel prokázat úroveň C1 maturitní level je nějak B2, mám takový pocit, takže já jsem musela se učit o trochu více. Ale zase jsem měl skvělou podporu mé angličtinářky, která mi vždycky dávala materiály na víc knihy a podobně.
SPEAKER_01Kristýno, co ty? Jak to probíhalo u tebe? Ty jsi sehlásila teda nakonec do Spojených států. Jak to vypadalo tam?
SPEAKER_03Co jsi všechno musela absolvovat? Tak bylo to vlastně podobné, že to byl ten předposlední ročník studia na konzervatoři, kdy už jsem se dívala po školách a vlastně ty univerzity mají potom v průběhu podzimu, mají otevřou ten aplikační portál a my jsme tam museli. Každita byla úplně jiná. My jsme museli připravit jako pre-screening materials, což jsou vlastně videa, taková předspívací videa, kdy máte připravit třeba italskou ári, francouzskou píseň, anglickou píseň, německou píseň. Pamatuju si, že na některé školy to byly třeba snad i šest videí, které jsme museli připravit možná dokonce i víc.
SPEAKER_01Tůj obor v podstatě zahrnuje nějakou talentovou část toho přijímacího řízení, to je asi dost netypický pro jiné obory.
SPEAKER_03Je to tak a byly to velmi specifické požadavky, takže já jsem se musela učit spoustu nových skladeb vyloženě pro tyhle příjimačky, vymyslet, kde to nahrát, aby to dobře vypadalo, někde chtěli jenom audio, někde chtěli i video, takže ta příprava byla docela veliká, co se týče té umělecké části. Potom to byly taky toufl příjmačky, tentokrát jazykové. Já jsem měla už FC a vlastně British Council zkoušky z angličtiny a to nestačilo, chtěli vyloženě americké zkoušky, takže na to jsem se připravoval docela dlouho, protože anglicky jsem uměla docela dobře. Ale ty zkoušky docela byly takové specifické, nevím, jak to bylo u těch jec, ale docela mě tam zaskočilo, jakým způsobem to probíhalo. My jsme potom měli vypsaných jenom pár termínů, takže člověk si musel ohlídat termíny, přípravu, zase, termíny, nahrávání a motivační dopis, nebo osobní eseji, proč se zrovna chci hlásit na tuhle školu a co mě k tomu motivuje. Takže trvalo to docela dlouho všechno připravit, to jsem pak dělala celý podzim zimu. A potom samozřejmě ta finanční část, tak to bylo pro mě řešení na celý další rok. Já jsem musela odložit ten nástup na univerzitu a schránila jsem potom podporu. Ještě možná zajímavý u těch uměleckých škol je, že potom, co splníte všechny tyhle přihlášky přes ten jejich systém, tak je tam potom druhé kolo, pokud vás vyberou do toho dalšího předvýběru. A druhé kolo už jsou vlastně živá předspívání přímo v Americe, takže to jsem naštěstě jsem se mohla domluvit s tím kamarádem, že jsem u nich zůstala a oběla jsem tady tři univerzity, kde už chtěli třeba zase dvanáct kusů vybraných vyloženě podle jazyku. Byl tam velký důraz na cizí jazyky. A to už pak byla zase další část té přípravy.
SPEAKER_01Ještě si tam nebyla, ještě tě nevzali, ale musela si tam jet a školy obět, zaspívat a čekat, jak to dopadlo. Ačekat, jak to dopadne. A to bylo vlastně druhé kolo těch příjmaček. Měli jste někoho, kdo vás s tím vším provázel, Davida?
SPEAKER_00Měl jsem hodně lidí kolem sebe, díky Bohu. Měl jsem tady jednak Kristinu Borsudy právě z Nadace Bacle Foundation, která mě tak propojila s ostatními stipendisty a podobně, takže jsem věděl, co třeba očekávat od Anglie, jak hledat ubytování po případě, kolik třeba jsou ty náklady na žítí a podobně. A pak jsme měl jinak tady přítele, potom ještě mojí rodiče, mý učitele a všichni ti mě podporovali, nebo hlavně i moje škola, protože já jsem musel v rámci přihlášit taky překládat své dokumenty ze střední školy. Což bylo třeba něco, co na moje škole ještě nikdo nepotřeboval, takže bylo zajímavé potom přemýšlet, jak přeložit vysvědčení a pomáhat potom paní zástupkyní vysvědčení překládat a podobně. Takže to bylo všechno takové nové a právě všichni ti lidi, kteří byli otevření a říkli, jo, tak to nějak najdeme, něco zjistíme, tak to byli všichni mi hodně pomohli.
SPEAKER_03Kristino, to je pravde tady tím celým procesem. Já jsem úplně zapomněla na to obrovské množství dokumentů, co člověk musel ještě dodat v angličtině a vlastně mi došlo, jak rozdílné ty systémy školství jsou, protože já jsem se hlásila na magistra. Neměla jsem vlastně vystudovaného bakaláře, ale studovala jsem konzervatoř. A to je zase systém, který je v Americe úplně jiný, takže oni mě už s tou konzervatoří vlastně na toho magistra rovnou přijali, protože mi říkali, že si myslí, že už ta úroveň odpovídá spíše magisterskému studiu pokračujícímu. A pamatuju si, že jsem taky obcházela gymnázium, konzervatořkolik, kde jsem studovala a prosila jsem o transkripty, které jsem musela nechat přeložit a vysvětlovat, třeba, že tady jsem spojila dva ročníky na konzervatoři a teď to nějakým způsobem zdůvodnit, takže nebylo to úplně lehké. A v těch dokumentech jsem ležela velmi dlouho a dokonce, co mě zaskočilo třeba výsledky toufl, anebo i tyto dokumenty se museli posílat přímo poštou. Takže já jsem ještě se dívala na FedEx, jak to dopravit co nejdříve do té školy, bylo to těsně před deplinem, tak to byly trochu nervy. Ale myslím si, že ta škola pro ty mezinárodní studenty přece jenom má nějakou toleranci, jestli něco dorazí o chvíli později, ale těch dokumentů bylo opravdu hodně. A mě nejvíce pomohli vlastně kamarádi muzikanti, ten zmíněný kamarád Petr Nekoranec, co už v Yorku byl, pak další známi, co studovali třeba v Oháju nebo v LA, takže jsem se s nimi spojila a ptala se, jakou mají třeba zkušenost s tím studiem na co si dát pozor. A konzultovala jsem to i s klavíristy, kteří byli v Americe, takže my třeba dali nějaký feedback, na co si dát pozor, která vydá upřednostnit. Takže to pro mě byla asi největší pomoc. V rodině nemáme vlastně nikoho z uměleckého prostředí, takže tam fanděli mi ale moc nevěděli, o co se jedná, takže ta podpora tam byla, ale ne vyloženě taková aktivní.
SPEAKER_01Když se vrátím k té hromadě dokumentu, které bylo potřeba dohromady. Kolik to třeba zabralo času? Dá se to, když by se to sečetla, kolik si s tím strávila dní, týdnů?
SPEAKER_03No, dlouho to trvalo, protože já jsem musela i třeba na gymnáziu si domluvit z chůzku, aby se schráněly teď stará vysvědčení. Takže byly to asi bych řekla, i týdny, než se to připravilo, ty překlady a potom ověřené kopie rozesílat na různé univerzity. Myslím si, že zpětně. Aby bylo potřeba si tolik lámat hlavu s těmi překlady ověřenými, stačilo to nechat přeložit, svázat, dát razítko školy, takže na tom jsem asi mohla ušetřit spoustu času a peněz, ale tehdy jsem to dělal jak nejlí jsem uměla. Ale trvalo to dlouho opravdu.
SPEAKER_01Ty no, já se zeptám tebe. A tobě prošlo za víc než 15 let poradenství rukama stovky studentů studente. Kdo jsou typicky lidé, kteří vyhledávají tvoje poradenství.
SPEAKER_04No, tak moje odpověď nemůže být úplně jednoznačná, protože ten rozptil je opravdu velice široký a každý student přichází v nějaké jiné fázi té přípravy. Něk přichází třeba už v prvním nebo v druhém ročníku střední školy. A třeba trošku tuší a ví. Nebo třeba ještě vůbec neví, jaký obor nebo na jakou univerzitu půjde. A zároveň mi třeba přicházej studenti ve fázi, když už mají dost pracovnou přihlášku a potřebují doladit už jenom třeba ten zmiňovaný personal statement nebo nějakou eseej. Co bych řekla, že je spojuje, je ohromná odvaha a píle, velká motivace a odhodlání tvrdě na tom pracovat.
SPEAKER_01Mezi těmi lidmi, s kterými jsi pracovala, jsou ti, kteří začínají v prváku, ti, kteří přijdou až na konci toho procesu. Co je takový ten nejzleší termín, kdy teda nejpozději na tom začít pracovat?
SPEAKER_04Tak úplně jako ideální je druhá polovina předposledního nebo předmaturitního ročníku. Takže třeták v tom druhém pololetí. To je úplně takový to, že si říkám, jo, to zvládneme. Máme čas, protože ten přijímací proces na té zahraniční univerzity je trošku jiný a když a samozřejmě nejvíc žádné země jsou Velká Británie a Amerika. Takže to přijímací řízení probíhá už na začátku toho čtvrťáku, toho maturitního ročníku, takže ta příprava musí být už opravdu s nějakým větším předstihem. Ale jako ideálně, když třeba studenti přicházejí už ve druhém ročníku, neznamená to, že už musí přesně vědět, mají nějakou představu, ale už musí začít trošku se profilovat, musí o tom začít přemýšlet a činit určité kroky k tomu, aby vlastně posílili ten svůj profil pro tu danou univerzitu.
SPEAKER_01Co tam většinou bývá, co potřebují v tom profilu mít? Tam u těch zahraničních škol se taky klada důraz na nějaký mimoškolní aktivity a tak podobně, tak jak bys tohle popsala?
SPEAKER_04No, ono je to hodně specifické dědaných zemí. Tak bych třeba zmínila Británii, kde opravdu, a jak David zmiňovala ten profesional statement, tamto přijímací řízení a vlastně i ten vlastně studijní obor je obdobný jako by v České republice, že si volíte jeden obor nebo dvojobor nebo trojobor. Takže vy už musíte v tom vlastně statementu konkrétně mluvit, proč jste si vybral ten daný obor a vlastně těmi extrakurikulárními nebo oni tomu říkají superkurikulární aktivity, což jsou ty aktivity k tomu danému oboru, už tam o tom musíte psát. Takže je důležité si vytvořit ten profil a dělat něco samozřejmě v rámci té své školy, ale i nad rámec té školy. A tam to třeba v té Británi hodně rozhoduje ty superkurikulární. A proti tomu třeba Americké univerzity upřednostňují více aktivity dobrovolnické nebo leadership, nebo aktivity vlastně pro společnost, nebo když jste třeba členem školního parlamentu a koukají se na to více holisticky a hledají více komplexního studenta, když to můžete takhle nazvat, komplexně, když se koukají na to výběrové řízení. A je to i z toho důvodu, že vlastně začínáte více obecně a můžete i nakombinovat obory, které byste třeba v té Británi nemohli zkombinovat, takže můžete studovat samozřejmě matematiku, hudbu, psychologii v tom první ročníku a vlastně se vyprofilovat až během toho studia. Takže třeba ty Spojené státy jsou vhodné pro studenty, kteří mají třeba nesločitelné nebo talenty, různé zájmy, anebo naopak mají těch talentů mnoho a ještě nevědí kam. Ta Británie je vlastně vnější pro ty studenty, kteří přesně vědí, co chtějí jít studovat.
SPEAKER_01Někdo určitě už dopředu ví, co chce studovat, to bylo určitě případ Kristýny, že na to měla jasný od začátku. Jak by si poradila, co by si poradila lidem, kteří vlastně vůbec nevědí, že chtějí jít někam do zahraničí, chtějí si to vyzkoušet někde jinde než v Česku, ale vůbec nevědí, co si mají vybrat. Jakou školu, jaký obor, co jim radíš.
SPEAKER_04No tak my vždycky začínáme vlastně s takovým hledáním a prokousáváním se mnoha informacemi a je dobré začít si načítat ty obory detailně, co mám v prvním ročníku za předměty, co mám ve druhém ročníku. Proto třeba, když chce někdo studovat matematiku, tak to máme už od první třídy. Ale když se někdo jí studovat sociologii, tak to má pouze v nějakém třeba výběrovém semináři. A ještě úplně o tom oboru neví, takže to mají třeba trošku stížené. Takže vlastně postupuji se studenty tak, že si pročítáme. Každá univerzita má na těch svých stránkách napsáno prostě kurs, outline nebo summary. A oni si to načítají a dělají si k tomu poznámky, co jim bude vyhovat a tak dále. A je to takové postupné objevování. Nikdo přijde a řekneme, já chci jít na práva do Velké Británie, ale odchází a den na biomedical sciences do Británie. Ale to je vlastně ta krásná práce té profilace, protože to je vlastně takové průvodcování toho. Je na tom daném studentovi. Já vždycky dám jenom takovou nějakou udičku, nějaké odkazy, kde si to můžou pročíst. A tak máme veliký štěstí v tom, že máme širokou základnu těch našich stipendistů, nebo i studentů, kteří třeba nezískali od nás to stipendium, ale prošli tím poradenstvím. A jsou ochotní to vracet těm dalším českým studentům, kteří přicházejí.
SPEAKER_01Tak to sdílení a víme.
SPEAKER_04Jasně, protože samozřejmě, když já pracuji na příč obory od rehabilitace konů, teoretických fyziky, veteriny, tak samozřejmě nejsme schopná toto pojmout, ale mám tady předmu. Právě tu partu dobrovolníků, kterým se můžu ozvat a propojujem je. A oni, ty studenti pak mají konkrétní možnost detailně promluvit v tom daném oboru, co je vhodné, co by jim vyhovovalo a jaké to je. A samozřejmě, i ta přijímá zkušenost těch studentů z těch univerzit, je jako úžasná. Takže pro ty studenty, že to slyší, já jim tady můžu vyprávět i to na Oxfordu, ale já jsem na Oxfordu nudovala a nejsem tam každý den. Sice znám všechny obory, vím, jak napsat nejlépe personal statement, provést ty studenty, ale ta autenticita vlastně toho přímo od těch studentů je naprosto úžasná a pomáhá jim v tom rozhodování.
SPEAKER_01Takže ta tvrdá práce začíná vlastně už v tom třetáku až čtvrtáků, kdy si musí udělat tuhle tu reširši, komunikovat třeba s někým, kdo na té škole byl, načíst si detaily o těch oborech. Ano, určitě. Ještě před přihláškou už na to musej makat.
SPEAKER_04Ano, určitě. A důležité je právě, že my vždyck začínáme s tím, aby našli nejprve ten obor. Proto třeba někdy, když je to ta polovina toho třetáku, tak tam nemáme už takový prostor hledat ten obor. Když přijde někdo v polovině třetího ročníku a už trošku tuší, nebo ví, že to budou přírodní vědy a budeme už prostě jenom řešit kará z nich, tak to stíháme, ale když člověk třeba ještě úplně neví, tak je dobrý opravdu začít, protože si musí, jak jsem říkala, budovat ten svůj profil, ty aktivity, dělat stáže, třeba olimpiády nebo středoskolskou odbornou činnost, protože to jsou všechny ty věci, o kterých potom bude v těch personal statementetech nebo v těch motivačních esejích vlastně mluvit. Takže tam aby byl nějaký materiál, se který může pracovat?
SPEAKER_01By bylo o čem psát.
SPEAKER_04Přesně tak.
SPEAKER_01Když se vrátím k vám, k Davidovi a ke kristěně. Co pro vás bylo nejnáročnější na právě tady těch eseích na této fázi toho psaní, ať už personal statement nebo esei v Americe. Davidové.
SPEAKER_00Takomě náročné bylo vůbec začít, vědět, kde začít, kde hledat informace a podobně. Protože na střední škole jsme nic podobného nepsali, takže já jsem četl různé esie, co jsem našel na internetu a podobně a určitě, jak je poskládat, jak tam jí dobře napsané odstavce a podobně, to jsme všechno právě řešili. S Kristinou, jak říkala?
SPEAKER_03Kristinou pro tebe. U nás tu myslím, že není až takový důraz na to personal statement nebo ese, protože oni chtějí spíš vědět, jaká je motivace v tom oboru, kterým se zabýváte, takže já jsem tam spíš psala už moje zkušenosti s hudbou od malička a proč bych chtěla jít studát do Ameriky, protože bych se chtěla třeba naučit něco nového, co se v Čechách naučit nemůžu. Takže také si pamatuju, že jsem googlila, jak by to mělo mít strukturu, ale potom už to u nás bylo spíš opravdu o té umělecké části to byla pro mě asi nejtěžší dát dohromady všechny materiály, videa, nahrávky. Takže spíš ta technická stránka. A pak samozřejmě to papírování bylo pro mě asi těžší, než ta esej.
SPEAKER_01A je něco, co jsi tady v tomhle procesu počátečním ocenila, co by se dnes udělala jinak?
SPEAKER_03Možná asi, možná bych si dala větší čas na ty nahrávky, ale ono nakonec to vlastně stačilo na to první kolo, ale pamatuju si, že do druhého kola jsem musela nastudovat spoustu nového repertuáru, protože tam chtěli od každého jazyku dvě písně nebo dvě arie. Těch jazyků bylo opravdu hodně. Myslím, že ve čtyřech nebo pěti jazycích chtěli dokonce repertoár. Takže myslím si, že jsem mohla začít studovat dřív.
SPEAKER_01To si asi říká každý z každý studia. Určitě Davida, co si podcenila a udělal by si jinak.
SPEAKER_00No, tak já jsem se dostal tady na univerzitu, na kterou jsem ji chtěl, ale když bych na to myslel pospátku, tak asi bych asi bych taky začal dříve. Začal bych dříve, protože jsem si myslel, že to bude ta nejjednodušší část bude napsat personal statement, napsat právě motivační dopis. A ono to nebylo to nejjednoduší část.
SPEAKER_01Bylo to to nejtěžší?
SPEAKER_00To nejtěžší asi ne, ale rozhodně to rozhodně ten statement potřeboval více času, než jsem si myslel.
SPEAKER_01Užě to hodně potrápilo.
SPEAKER_00No, přesně tak, protože já jsem měl hodně aktivit a ne všechno můžu napsat to, myslím 500 slov, mám takový pocitě jednu stránku a byl ten text a jenom jsem musel si sám vymezit, co tam budu psát, o čem a jak je přesvědčím, že jsem správný člověk, který by měl jít na tu jejich univerzitu.
SPEAKER_01Takže ten výběr toho, co by tam mělo být, to, co je nejdůležitější.
SPEAKER_00Výběr poskyla a to nezní jako kliše, protože každý začíná třeba miloval jsem literaturu už od té doby, co jsem otevřel knihu a podobně.
SPEAKER_01Takže jsi rozprovat anglickou literatur.
SPEAKER_00Věřně tak, světovou světovou literatu. On to bylo boji. Tak prostě to opravdu dobře napsat, protože konkurence je vysoká a hlavně jsem jako Čech soutěžil se všemi lidmi z Anglie, kteří tu literaturu se v ní pohybovali celý život. A to bylo pro mě nejtěžší po tom si poskládat, jak vůbec napíšu něco, co je přesvědčí a co tam dám, aby to nebylo kliše, aby to bylo zajímavé, aby věděli, že opravdu jsem motivovaný to studium dokončit, jsem motivovaný ty knihy všechny přečíst a zároveň ukázat, že jsem už pro ten obor něco dělal, jak říkala Kristýna, že už jsem měl různé aktivity, které byly spojené s tím oborem.
SPEAKER_01V téhle fázi měl jsi něk pocit, že to zdáš, že to prostě nejde, že toho je moc.
SPEAKER_00Myslím si, že ne, protože když pro mě bylo příjemnější psát ten personal statement, než se připravovat na přijmací zkoušky na Karlovou univerzitu. Jakož tam bylo hodně encyklopedických vědomostí a podobně. A tak mě já raději se učím nějakým těchopnostem a dovednostem, což tak pro mě bylo to psání příjemnější, než se určitě.
SPEAKER_01Takže raději tohle než se drtič.
SPEAKER_00Přesně tak. Tak já jsem si teda říkal, tak jako fakt musím se tam dostat, abych opravdu mohl jít. A potom, já jsem samozřejmě připravil, že bych náhodou šeli do té Prahy. Takže jsem se učili pomalu na ty příjmačky. Na obojí. Ano, ale doufám jsem teda, že ten statement teda bude dobrý.
SPEAKER_01Já se obrátím zase na týnu. Z tvojí zkušenosti, co českým studentům u těch příjmaček na ty zahraniční školy jde a co ne?
SPEAKER_04Takže myslím si, že ta situace už je trošku lepší, že jsou ve škole i v těch státních gymnáziích zvyklý více psát, protože to je hodně ta Británie Amerika hodně o tom psaní. Ku podivu v těch standardizovaných testech jim jde velice matematika, takže to je dobrá zpráva, že máme dobrou výuku matematiky a nejen těm studentům, kteří chtějí tu matematiku studovat. Jsou velice dobře jazykově vybaveni, takže protože to jsme zmiňovali, že je podmínkou C1 úroveň. A v dnešní době opravdu studenti přichází a není to pro ně problém mít i úroveň C2, takže v tom jsou úplně skvěle připravení. Takže to je super vidět. Možná jsme ještě nezmínili, že u těch třeba selektivnějších univerzit nebo některých více žádaných oborů se ještě v té Británii skládají další standardizované testy oborové. Na což je taky důležité myslet a zkontrolovat si to předtím, než se hlásím, protože ta příprava na ty testy není úplně jednoduchá a obnáší to taky nějakou časovou dotaci. Takže je taky důležité se podívat, zda ano, či ne.
SPEAKER_01Je běžné, že studenti, s kterými pracuješ, se hlásí opakovaně, že se nedostanou napoprvé, trvá jim to několik let, než se dostanou na nějakou vysokou školu v zahraničí.
SPEAKER_04Hlásí se opakovaně. Ale spíš vidím tu tendenci, že protože se vždycky se studentami koukáme na různé země, koukáme se na jejich sen, což je třeba Oxford, ale víme, že je tam nutnost samozřejmě dostat se tam potom na to se na finance, tak se koukáme do jiných zemí, kde se třeba neplatí školné a kde by to ta rodina třeba mohla zvládnout. A zároveň se koukáme i do České republiky, protože máme tady taky mnoho výborných vysokých škol. A pro některé studenty, když se nedostanou na poprvé, a chtějí opravdu Oxford nebo Cambridge, tak zůstanou třeba na toho bakaláře v Čechách a přijdou třeba za ty dva roky a připravujeme se na ty magisterské obory a chodí z těch českých vysokých škol opravdu samozřejmě záleží fakulta na fakultě. Skvěle připravení studenti, kteří se dostávají na prestižní obory magisterské. Takže je to fajn, někdo přijde třeba další rok, přihlásí se na Cambridge a postupuje. Ale většinou se vrací až pak třeba na toho magistra. Měla jsem i studentku, která přišla po 6 letech po dostudování třebíny a pak mi řadal dál, připravovali jsme se na magisterský další obor do Spojených států.
SPEAKER_01To je dobrý. Vy jste se dostali na poprvé na vysokou školu, ať už tedy v Anglii nebo ve Spojených státech. Kristino měla si před odjezdem nějakou krizi, kdy jsi řekla, tohle nedám, nikam nedu.
SPEAKER_03Před odjezdem ne, ale potom po příjezdu nám vlastně říkali během takový orientation vík, kdy se tak seznamují studenti s tou školou, že když přijede student do zahraničí, tak má takovou líbánkovou fázi s tou danou zemí, kde všechno skvělý nový, a jsou to nové neuvěřitelné zážitky. Jenomže potom právě přijde ta fáze, kdy člověk si uvědomí, že tak trochu do té země nepatří a jsou tam veliké rozdíly, takže pro mě byl ten náraz docela tvrdý. Já si pamatuju, že samozřejmě člověk si zvyká na ten časový posun, to je další věc, kterou u těch předspívání jsem musela nějakým způsobem trošku jako s předstihem si vyřešit, abych tam byla o pár dnit, protože ten hlas než si zvykne na to, že máte úplně přecházený spánkový režim, chvíli to trvá. A já jsem měla nějaký problém, že tam všude byla klimatizace a mě to tak, jsem vlastně typický americký problém, ale pro zpěváky to je opravdu smrt, takže já jsem tam onemocněla a nemohla jsem se z toho opravdu skoro dva, tři týdny dostat. A pak jsem se dostala na foniatry a oni mi řekli, víte, vy máte úplně přesušené dutiny z té klimatizace, protože na to nejste zvyklá. Takže klukkejte slanou vodu a snad to pomůže, ono to opravdu pomohlo. Ale já jsem tam měla vlastně takovou krizi hlasovou, že jsem nemohla zpívat, nevěděla jsem, co se děje, takže je to zvykání i na úplně nové prostředí úplně jinou zemi, takže ten náraz byl docela tvrdý, ale myslím si, že potom jednom semestru se to srovnalo.
SPEAKER_01A Davide, ty j před odjezdem nějak pochyboval, jestli to je opravdu pro tebe, když už si třeba měl jistý, že pojedeš studovat do Anglie. Měl jsi takovouhle krizi?
SPEAKER_00Tak já stejně jsem tu krizi měl taky až po příjezdu, protože než jsem viděl, tak jsem měl hodně zařizování, tak podle mě jsem neměl čas na krizi, ale. Ale když jsem potom přijel, tak něcož už byla tehdy pandemii, bylo to rok 2020, tak já jsem musel být dva týdny v karanténě ve svém univerzitním pokoji. A tam, když jsem byl úplně sám odříznutý od všech, nemohl jsem jít ven, musel jsem zůstat na tom pokoji, tak když jsem díval ven, tak jsem si říkal, že, co tady dělám? A teď jsem měl dva týdny na to sám přemýšlel v tom pokoji a podobně. A jestli to všechno zvládne, už jsem si pročítal knihy a říkám si, že, to může být těžký. Ale podle mě to bylo spíše tím, že jsem byl opravdu zavřený v tom pokoji a potom, když už se mohl vyjít ven, tak už všechno všechny starosti pryč.
SPEAKER_01Ty no, je to normální, že studenti pochybují předtím, než odjedou.
SPEAKER_04Je to naprosto normální, protože to je, jak jsem zmiňovala, vezme to, jako musí být ten člověk opravdu hodně odvážný a je to velký životní krok a když odcházejí třeba na toho bakaláře, tak jsou vlastně ještě úplně na začátku, nemají zkušenost ani s tou českou třeba vysokou školou a ten přechod z nějaké té střední školy do zahraničí na vysokou školu je jako ohromný, ohromný krok. A pak samozřejmě i ty popříjezdové krize jsou naprosto normální, protože jsou to excelentní studenti v České republice a přijedou na Cambridge, kde jsou excelentní úplně všichni a ta konkurence ještě větší. Takže takový ten Imposter syndrom. Myslím si, že zažívá mnoho z nich a mnoho z nich o tom vypráví. Ale myslím si, že je fajn si opravdu vytvořit tu komunitu a že ta univerzita vás vlastně v tom i podpoří a vlastně o těch věcech mluvit nestědit se za ně, protože to, že tam vůbec ty studenti jsou, už je taková odvaha a taková práce za ní, že to jenom klobouk dolů.
SPEAKER_01A když jsou ale úplně na začátku, jak poznat, že studium v zahraničí je ta pravá věc pro mě, nebo pro ně, pro mě už ne, pro mě.
SPEAKER_04Tak na to asi taky není nějaký úplný recept, jak to rozpoznat. Já myslím, že tam je strašně moc důležitý ta vůle a ta motivace, a opravdu si říct reálně udělat nějaký reálný obrázek, jako zvládnu to, stojíme to za to, cítím to tak, že tam opravdu chci jít. Samozřejmě to nikdy vám nikdo nezodpoví předtím, než tam odjedete bře nemáte vůbec představu, někdo třeba se hlásil do Ameriky, ještě v té Americi v životě nebyl a nastoupil tam a tu Ameriku viděl poprvé, když nastupoval na tu univerzitu. Ale myslím si, že tam je takový to vnitřní přesvědčení jít za tím svým snem a prostě zkusit to, protože i kdyby to nevyšlo, tak vždycky má člověk, kam se vrátit a má ten domov tady.
SPEAKER_01Davide, Kristino, vám to vyšlo? Vy jste se dostali tam, kam jste chtěli. Co vám to dalo?
SPEAKER_00Davide, potem měl odvahu zkoušet nové věci. Pořád. Takže jsem od té doby, co jsem se hlásil na zahraničí na univerzity. Tak už jsem od té doby neměl jako strach něco zkusit. Že jsem si vždycky říkal, můžu to zkusit, buď to dopadne nebo nedopadne. Ale ta odvaha mě jako něco zkoušet nového, třeba teď v podnikání nebo podobně, tak mě ta odvaha neodpustila, protože mi to vyšlo jednou, tak si říkáme, tak to musí někdy být zase. To i po druhá třeba.
SPEAKER_03Kristýno, co to dalo tobě? Já myslím, že bude asi odpověď podobná. Je to velká životní zkušenost a člověk si vyzkouší, jaký být opravdu sám na sebe v takové konkurenčním prostředí. Takže nejenomže samotná ta škola vám dá spoustu podnětů. Naučal jsem se přistupovat k tomu studiu písní nebo jiného repertoáru vlastně úplně nově víc do hloubky, což si třeba nesu i do svých pracovních dalších zkušeností. Ale zároveň i ta životní zkušenost, že člověk se tak protlouká tou neorskou džunglí. Teď je to jedna náročná zkušenost za druhou, ale když to člověk překoná, tak ho to může jenom posílit.
SPEAKER_01Máte nějaký příklad? Máš nějaký příklad protloukání neorských džunglí?
SPEAKER_03No já jsem velké problémy s bydlením, protože tam sehnat bydlení není snadné, je to docela drahé a zároveň v těch bytech jsou problémy, jsou tam různý brouci a podobně. Takže i s tím jsem se setkala, tak to byla během toho prvního semestru taková velká jobovka moje. Ale zvládla jsem to potom a už jsem viděl třeba na co si dát spíš pozor. A určitě bych neměla. Myslím si, že pro každého je dobré pro každého mladého člověka se podívat v zahranice Čech, podívat se, jak žijou jinak lidé. Takže si třeba i více vážíte to, co funguje u nás v Čechách. A zároveň se můžete podívat na to, co by mohlo fungovat lépe.
SPEAKER_01Davida, co ty by si poradil studentům, kteří chtějí jet studovat do zahraničí, ale jsou úplně úplně na začátku, jsou někde v prváku, v druhá, možná v tom třetáku na střední.
SPEAKER_00Tak jednak, že mají ještě hodně času. Te tady je prvák, tak se můžou pomalu začít dívat.
SPEAKER_01A co jste všichni říkali, že byste začali dřív? To je tak.
SPEAKER_00Podle mě nemít strach, když to nevíde. Třeba nemít strach z toho, že to třeba nemůže vít, ale jít do toho i jít do toho prostě s tím, že buď to vyjde nebo ne, a nestrácet naději, že to může být. Protože podle mě to je ten nejdůležitější moment, kdy ten člověk má pořád ten oheň v sobě a chce jít dál a zjišťuje ty informace a podobně a pak dále další, rada by asi byla propojit s mnoha lidmi napsat komukoliv, i když se podívají na stránky Backl Foundation.
SPEAKER_03Co by s tím poradila, tak i Kristino? No, je to pravda, nebát se určitě zkoušet nové věci a nebát se si říct o pomoc, protože si myslím, že spousta lidí, co byla v zahraničí, tak nějakým způsobem jim někdo pomohl a oni rádi tu pomoc pošlou dál. Takže já jsem také psala známým, tala jsem se i kamarádů z oboru, kdo studoval v zahraničí, koho by mi třeba doporučil, kdo studuje konkrétně v New Yorku na té univerzitě, na ko bych se mohla obrátit a zeptat se na to, jak to tam funguje, jak třeba vůbec ten život v New Yorku pojmout, na co si dát pozor, kde sehnat slavy na hezké vstupenky na představení. Takže to byly vlastně docela cené rady a myslím si, že nebá se zeptat.
SPEAKER_01Všichni se můžou zeptat týdy poradkyně z Bacala Foundation, jak na přihlášky, jak vybírat obory. Máš ty nějakou radu na závěr pro ty, kteří by to chtěli zkusit, ale jsou úplně na začátku.
SPEAKER_04Tak radu prosítte za mnou. Já vám s tím ráda pomůžu a provedu. Myslím si, že je dobrý vlastně s tou myšlenkou vlastně nějak pracovat a zamyslet se nad tím. A mám mnoho studentů, kteří si to třeba rozmyslí, že to ještě pro ně není, ale vědí o té možnosti a můžou se jim potevřít ty vrátka někde zase jinde. Takže buďte zvídaví, mějte otevřené oči a nebojte se.
SPEAKER_01Poslechli jsme si, jak vypadá cesta za studiem zahraničí. Není to nesplnitelný sen, vyžaduje to ale obrovskou vytrvalost a píly. A o čem se budeme bavit příště? O penězích. Probereme stipendi scholarship a finanční náročnost studia v zahraničí. Na závěr prvního dílu stěpka ještě obrovský dík našemu stipendistovi a absolventu berkly College of Music tomáši kačovi, který pro nás připravil znailku. Zase u příštího slýka.