Scholarship: Když to nevyjde napoprvé

Druhý díl podcastu nadace Bakala Foundation vás zavede do zákulisí jednoho z nejdůležitějších momentů příprav na studium v zahraničí – k finálovým pohovorům výběrového řízení stipendijního programu Scholarship.

🌍Poslouchejte Stípko na své oblíbené platformě: Spotify nebo Apple Podcasts.

Co uslyšíte:

🧠 Zkušenosti z obou stran: Jaké to je sedět u finálových pohovorů Scholarship jako uchazeč a jaké to je sedět na druhé straně stolu jako porotce?

📋 Jak funguje přihláška: Co všechno proces obnáší, na co si dát největší pozor a proč je zásadní začít včas?

🚀 Recept na úspěch: Stačí mít "samé", nebo komise hledá něco víc? Zjistíte, jak psát esej, která zaujme.

💪 Když to nevyjde napoprvé: Proč neúspěch v prvním kole neznamená konec světa a jak vás druhá šance může posunout dál. 

Hosté:
🎓 Ondřej Černý – stipendista Bakala Foundation z roku 2010, absolvent University of Oxford, a člen výběrové komise programu Scholarship
🎓 Karolína Letochová – stipendistka Bakala Foundation z roku 2024. absolventka University of Oxford, obor Education
💡 Karolina Jiřelová – manažerka programu Scholarship

Produkce:🎵
Hudba: Tomáš Kačo, stipendista Bakala Foundation a absolvent Berklee College of Music.

🔗 Chceš se dozvědět víc? Jdi na náš web
👉 bakalafoundation.org/stipko
📸 Sledujte nás také na Instagramu a Facebooku
@bakala_foundation | bakalafoundation
 📧  Anebo piš na: pr@bakalafoundation.org

Transcript

SPEAKER_00 0:00

Nejsou žádný právě tajný způsoby, jak to vygejmit, jak odhadnout, jak taktizovat.

SPEAKER_02 0:07

Jenom možnost sedět před deseti strašně chytrými lidmi, který doopravdy zajímá, co si myslím, co mě zajímá, co chci dělat. Tak to je příležitost svou podobně člověk moc kréd nedostane v životě.

SPEAKER_00 0:21

Pro lidiv v té porodě je to radost.

SPEAKER_03 0:23

My se na to tak celý rok těšíme, protože potkáme strašně zajímavý lidi, přijali tě na zahraniční univerzitu, ale nevíš, z čeho zaplatí školné. Jednou z možností je program Scholarship na dace Buckala Foundation. V druhé epizodě podcastko se zaměříme právě na toto stipendium. Probereme ho s Karolínou Letochovou a Ondřem Černým, kterým umožnilo studovat na Oxfordu. Onře je nejen bývalým stipendistou programu Scholarship, ale posledních pár let také členem výběrové komise. A vítám i manažerku programu Scholarship Karolínu Jiřelovou. Prováze vás bude Kateřina Šantůrová. Kájo, ty jesfordu vystovala obor education, tedy vzdělávání a bakaláře máš v Education Studies z londýnské UCL. Vzpomeneš si na svoje pocity, když si zjistila, že tě přijali.

SPEAKER_02 1:28

Byly to určitě pocity euforické. Pamatuju si přesně, kde jsem byla, co jsem dělala, komu jsem to volala jako první, byl to skvělý pocit. Zároveň si myslím, že to byla hlavní radost z toho, že mě přijali a že o mě mají zájem, než že by to byla přímo radost toho, že tam budu studovat přesně kvůli těm financím a té finanční otázce. Takže to byly smíšené positivně čím byla to vlastně ohromná radost, ale zároveň to očekávání toho, že teď je ten druhý krok, který je možná stejně náročný, jako ta přihláška samotná, a to je prostě sehnat na ty finance. A jak jsi dozvěděla o programu Scholarship? Já jsem byla na střední už dlouho v nějaké komunitě aktivních studentů. Takže jsem vlastně nějak podle mě od malička věděla, že existuje. Nepamatuju si konkrétní moment. Vždycky to byl ten program, který vím, že tady je, a že jako dává stipendia aktivním studentům, co se ocházejí o vzdělání v zahraničí.

SPEAKER_03 2:26

Ondřejmí, ty jal studovat filosofii na Oxfordu v roce 2011, jestli to říkám správně.

SPEAKER_00 2:32

Je to tak, tehdy to nebyla ještě filosofie, na to jsem se posléze specializoval. Já jsem začínal s tím, čemu se říká v Oxfordu Litera Humaniores. To ani nemá anglický název, jenom ten latinský, a je to, čemu se na méně klasických univerzitách říká Clasex. Čili latina, řečtina, filozofie, trochu archeologie. Vlastně velmi takový široký obor, který mě hrozně imponoval.

SPEAKER_03 2:58

Je to už 15 let. Jak ty ses dozvěděl o tom programu v té době?

SPEAKER_00 3:06

Je to hodně dávno. Takže i moje paměť už tam sahá tak jako trošku s omezením. Ale vím, že to byl leták, na nástěnce u nás na GIMP. Bylo to úplná novinka. On to byl, myslím, i první oficiální ročník 2010. A teďka to přišlo tak jako bezprávnou chvíli, protože já a pár kamarádů, který jsme zažili takový výměný pobyt v Británii, a jsme mluvili s těma lidma, který se připravoval na Oxford na Kambridge. Tak jsme tak pojali takový jako vtipný úmysl, že bychom se tam třeba přihlásili. A najednou tady byla tahle možnost, že vlastně jsme si říkali a dokonce možná by nám na to někdo dal i peníze. Takže myslím si, že to tehdy asi přileplná nástěnku ředitel nebo někdo takový. A bylo to důležité rozhodnutí.

SPEAKER_03 4:00

Vzpomeneš si, jak dlouho ti tehdy trvalo udělat přihlášku na Scholarship?

SPEAKER_00 4:06

Vůbec si nespomínám. Bylo to hodně jiný. Ono se to strašně vyvinulo za té formát té přihlášky.

SPEAKER_03 4:14

Hodně jiný než to, co čeká student dneska?

SPEAKER_00 4:17

Je to tak. Myslím, že dneska je to vlastně v něčem zároveň efektivnější, zároveň takový jako profesionalizovanější. Třeba ten formát eseje byl velmi odlišný, jiný způsob odesílání těch doporučících dopisů. Myslím, že tehdy doporučující dopis, že byl asi nejsložitější. Pro já si dokonce myslím, že jsem ještě hnes v obálce fyzický. Ještě nebyl ten systém.

SPEAKER_03 4:41

A že se něco odzdávalo v papíru.

SPEAKER_00 4:43

No, no, no, no. Myslím si, že to tak je, že to tehdy nebylo zdaleka celý digitalizovaný.

SPEAKER_03 4:50

Kjo, ty jsi to už zažila asi v takové té formě, v jaké se to dělá dneska předpokládám. Co tebe nejvíc překvapilo na té přihlášce na scholarship.

SPEAKER_02 5:00

No, asi ta esej. Jako pro mě tím, že jsem jako z gymnázia, kde se napíšou eseje. Pokud se nejedná o sluhovky v angličtině a češtině, tak pro mě vlastně bylo jako těžko uchopitelný, co po mně chce ta porota slyšet, jestli je to nějaká objevná myšlenka, nebo je zajímá moje angličtina nebo je zajímá jako něco o mě, tak myslím si, že to pro mě bylo jakoberin v něčem, tak to pro mě bylo jako nejvyšší překvapení, vlastně i jako překvapení z toho, v čem to může být pro tu porutu užitečné nebo dobrý.

SPEAKER_03 5:35

Bylo to to nejtěžší na té přihlášce?

SPEAKER_02 5:37

Pro mě určitě. Možná ještě jako jak Ondřej říkáte doporučující dopisy, tak i tím, že si myslím, že moji učitelé nebyli zvyklí přeporučující dopisy, tak z toho jsem vlastně taky byla docela nervózní, ale co se týče té mé části té přihlášky, tak to byla určitě esej.

SPEAKER_03 5:54

Ondřej, ty teď vlastně děláš i workshopy pro studenty, kteří se ucházejí z Scholarship a radíš jim, jak napsat dobrou esi. Máš nějaké typy, co funguje? Dva, tři základní.

SPEAKER_00 6:11

Myslím si, že první tip je podívejte se na ty zdroje, které k tomu jsou. Protože myslím, že i za těch pár posledních let jsme si dali docela záležet společně s Karolinou si předchůdk ní Janou, abychom těch informací dali dostupných co nejvíce. A to si myslím, že možná i ten základní mojí rady není to žádný esoterický mistérium, že by člověk musel vědět ten jeden správný recept, to jedno vědecké, jednoduché pravidlo, které vám umožní napsat tu dobrou eseji. Ne, je to spíš jako důležitý úkol, o který je potřeba vzít velmi vážně nebo zvlákno to, dát si na to ten čas a uvědomit si co nejlíp, o co mi vlastně jde. O co se snažím, co je tím mým cílem, když to píšu? Neptat se tolik na to, jak to je správně, ale spíš to, co já vlastně chci říct, co chci sdělit. Myslím si, že to je ten přístup, který člověku může nejvíc pomoct a spoustu těch věcí, které jsou řekněme technický nebo detální, o tom, jak to napsat. Spíš vychází z toho cíle, z toho záměru. Co píšu ke komu, proč? Čím si to člověk uvědomí, tím může víc i získat klid v tom, že ano, je to těžký úkol, ale dá se k tomu přistoupit konstruktivně i ve chvílích, kdy člověk s tím třeba nemá ty zkušenosti.

SPEAKER_03 7:40

Takže to osobní sdělení je mnohem důležitější ten důvod, proč chci někam jet studovat, než nějaké technické záležitosti typu jak mají být dlouhý odstavce, kolik to má mít přesně slov.

SPEAKER_00 7:54

Ano, a zároveň, a to je velmi důležitý. Ta eseí dneska už není, tak byla třeba v mých časech, vlastně tou osobní motivační eseí. A já si myslím, že je to dobře. Na tou osobní motivaci, na ty studijní plány, na to, proč chci studovat, jaký mám kariérní cíle. Na to jsou tam jiný kolonky, ale ta eseí má vlastně spíš dělá člověku se posunulo. To je úplně jinak. A ta ese dneska spíše prostorem, aby člověk vlastně psal o tom, co ho zajímá. Nenutně o tom, co chce studovat, ale co ho zajímá. A co chce vlastně sdělit o nějaké podstatné části světa, která ho zajímá v té porotě. Je tam možnost odpovědět na různé otázky, je to záměrně poměrně otevřený, čili tam se vlastně nedotýká jenom toho, co je osobní, ale to, co je osobní ve vztahu k nějaké části světa. Mám nějaký zájem o ten svět. Něco mě fascinuje, něco mě třeba i štve, něco chci řešit. A to je ten prostor, který ta ese dává.

SPEAKER_03 8:54

Kromě esejí Karolíno, ty máš ten celý program na starosti, co všechno obsahuje přihláška, co dalšího v té přihlášce musí studentky dát dohromady.

SPEAKER_01 9:10

Tak Ondra z jako už zmiňovali jak eseje, tak doporučící dopisy, což jsou většinou ty dvě věci, na kterých se hodně lidí zasekne nebo to, co nejvíc řeší. Ale kromě toho i mi Ondra hezky nahrál s tím, jak vypadala esei a jak vypadá dneska v esei úplně není ten správný prostor pro to popisovat svůj studijní a kariérní plán. Na to jsou tam přesně dvě určená polička, do kterých studenti můžou napsat, proč chtějí studovat to, co chtějí studovat a jak to vlastně navazuje v nějakém dlouhodobějším plánu toho, co chtějí vlastně s tím studem potom dělat. Kromě toho je tam i extenzivní prostor pro extrakurární aktivity, protože nás zajímá to, co studenti dělají nad rámec školní docházky v rámci toho svého oboru, ale i mimo něj, jak jsou celkově aktivní. Pro umělecké obory tam máme prostor i pro portfolia a pro studenty, kteří třeba už míří na magisterské obory, už mají za sebou nějaké publikace, tak i pro ty tam prostor nám ty publikace uvést, aby se na ně porota mohla podívat. No a kromě tohle všeho samozřejmě je potřeba do přihlášky uvést právě ten seznam škol, na které se studenti hlásí a rozpočet vlastně to, co si jsou schopni zafinancovat z vlastních zdrojů a to, co budou požadovat od nás v rámci stipendia.

SPEAKER_03 10:33

Dá se vůbec říct, co je z té přihlášky nejdůležitější.

SPEAKER_01 10:38

Je těžké vypíchnout jednu věc, protože ta přihláška je prostě taková celistvá záležitost, kterou my tak i posuzujeme. Ale za ta léta, co přihlášky čtu, tak myslím, že se dá dá dohromady pár bodů, na které se třeba zaměřit nebo nějaké obecné rady. A ta první, a to je metoda Kafemlínek, pořád to všichni opakujeme a určitě už to všichni všichni slyšeli. Tak to uslyšíš poprvé, ale je to nechat si na to přihlášku dostatek času. A myslím, že to sice dneska zazní už po tisíce, ale je to prostě tak. Protože zvlášť třeba ty další texty, jako je ta esei nebo doporučující dopisy, se nedají kvalitně zpracovat přes noc. Takže je potřeba se na ně trošičku zaměřit, třeba na tom zapracovat, tak, aby s tím ten student nebo ten doporučitel byli co nejvíc spokojení. Stejně tak ten studijní karniérní plán, je to něco, nad čím je dobré se zamyslet, protože pokud to student nechá vygenerovat i já nebo to prostě napíše o půlnoci nebo za pět minut půl noc před odevzdáním, tak to ta porota velmi dobře, velmi rychle pozná a odrazí se to potom na tom celkovém vnímání toho, jak kvalitní ta přihláška je. Takže to je jedna moje rada. No a pak jsou takové typy a triky, nebo spíš upozornění, na co se často zapomíná, v té přihlášce je prostor uvést až sedm univerzit, což si myslím, že většině studentů pokryje jak těch jako top choices, ty první nejvíc ty univerzity, na které nejvíc chtějí, tak i nějaké záložní varianty, ale je potřeba si dát pozor na to, že pokud student nějakou univerzitu, na kterou se hlásí do přihlášky neuvede, a dostal by se na ní, tak když nebude v přihlášce, tak bohužel není nemůže získat podporu, tak jenom si dobře rozmyslet, jaké univerzity do té přihlášky vlastně studenti dají. Myslím si, že esse už Ondra docela zmínil, ale určitě stojí za to ještě jednou zopakovat, že tai je esejné určité téma. Studenti se můžou vyprát za tří témat a neměli by tam úplně prosazovat takový ten svůj příběh, jako v třeba v kollege admissions esii, pokud se hlásí do Ameriky, občas to k tomu zlouzává. No a doporučující dopisy. Tam je prostě potřeba si ohlídat, že to doporučitele odevzdali, protože oni přesně. Oni to odevzdávají vlastně nezávisle, ten student doporučující dopisy nevidí, ale vidí, jestli je ten doporučitel, kterého k tomu vyzval, odevzdal nebo ne. A je to potom na jeho zodpovědnosti, jestli tam ten aspoň jeden dopis je nahraný v pořádku. Pokud není, tak ta přihláška je bohužel neplatná.

SPEAKER_03 13:19

Když se ještě vrátíme k těm esejím, Karolíno Ondřeji je něco dalšího, co určitě do SNapsat?

SPEAKER_00 13:27

To, co tam občas působí jako nemístně, jsou. Myslím si, že je dobré si dát pozor na to, aby člověk se nesnažil být někým, kým není a kým prostě objektivně být nemůže. I ty nejspokročilější lidi, kteří se hlásí o to stipendium, tak jsou na úrovni třeba těch, kteří se hlásí na magistra. Čili, když tam zaznívají příliš silné názory, ano, já vím, že je to takhle a takhle. A ještě jsou tam špatně nějaký arogance, tak to nepůsobí úplně důvěry hodně. Myslím si, že určitě tématu, jako určitá pokora je na místě, stejně tak, ale na druhou stranu. Pokud někdo stále píše jako. A možná na druhou stranu není potřeba podceňovat to, mám nějaký názor, je to můj názor nic víc, ale nic míň. Chci říct to, co říkám, není to jako taktizování, abych nikoho nenaštval. Takže zase v mnoha oblastech u té esie, je to hledání nějakého toho optima mezi nějakýma dvěma extrémama.

SPEAKER_03 14:44

Takže přehnaná skromnost a opatrnost a přehnaná sebejstota úplně nefungují dobře na porodce.

SPEAKER_00 14:51

Tak jo, myslím, že nejenom na porodce. To je vlastně jako rad, které aplikoval zcela obecně obecně v životě.

SPEAKER_03 15:00

Karolínu, ty jsi zmínila ten čas na přípravu ka vlajek. Ty přihlášky se vlastně otevírají někdy v polovině listopadu, u závěrka bývá v polovině ledna. Ono se to zdá, že je hodně času, ale jak to vlastně potom i skloubit s těma přihláškama na ty vysoké školy. Kolik vlastně myslíš je potřeba času na přípravu té přihlášky speciálně na Scholarship.

SPEAKER_01 15:29

Ty si to hezky zmínila, takže ta přihláška do programu Scholarship je vlastně součást nějakého většího dalšího procesu. Takže bych tady asi odlčila jako přípravu na samotnou přihlášku do programu Scholarship a přípravu na studium zahraničí. O tom jsme se bavili v minulém díle a tam bychom se mohli vrátit do nějakého druháku, třetáku na střední škole, kdy člověk se začíná poohlíčet potom, kam půj studovat, nějak se na to systematicky připravuje, buduje si ty extrakurikulární aktivity a podobně. Co se týče té samotné přihlášky do programu Scholarship, tak ve chvíli, kdy jí student podává, tak už musí vědět, na které univerzity se bude hlásit. Ještě tam nemusí být přijatý ani ve většině případů ještě nebude mít to rozhodnutí, ale hlásí se vlastně buď v tom roce, kdy se na ty univerzity hlásí, s tím, že nastoupí v tom bezprostředně dalším akademickém roce, anebo v některých případech už ti studenti na té univerzitě studují. To znamená, že už musí mít člověk rozmyšlené, kamde, aby se mohla dát maximálně sedm univerzit do té přihlášky. To, jak to vypadá s tím, kdy studenti se rozvíjí, kam jsou přijatí a podobně, tak tam je to prostě veliká škála, záleží na tom, kam se studenti hlásí. Ti, co se budou hlásit na Oxford a na Cambridge, tak budou vědět na bakalářské obory, tak budou vědět už velmi brzo, budou vědět třeba už v lednu, ještě, než odevzdají přihlášku nebo těsně potom. A třeba studenti, kteří se hlásí na magisterské obory, na kontinentální evropské školy, tak se budou hlásit až po tom, co vlastně odevzdají tu přihlášku. Čili je to taková trošičku loterie, fajn si tu strategii dobře rozmyslet a myslím, že s tím může pomoct i naše sporadenství třeba s touhle součástí. Co se týče té samotné přihlášky do programu Scholarship, tak jsou dva měsíce na to ji vyplnit, odevzdat. Myslím si, že v těch dvou měsících se to dá stihnout, ale jsou tam určité věci, na které se dá zaměřit už předtím. Vlastně ta přihláška je dostupná je celá online a je dostupná jako taková jenom v tom dvěsíčním okně, kdy je možné ji odevzdat, ale máme na stránkách průvodce přihláškou, který si můžou studenti otevřít celý rok a můžou se podívat, co v té přihlášce je. A právě třeba věci jako psaní esejů nebo nějaké plánování toho ne plánování, ale psaní toho kariérního nebo studijního plánu je něco, na čem můžou pracovat a měli by pracovat vlastně dlouhou dobře i dopředu. Zároveň v tom listopadu je čas, kdy máme první workshopy, kde Ondra pomáhá s tím psaním tak konkrétní scholeshipové série. Máme infopřednášky, ve kterých se studenti dozvíjí další věci a můžou postupně pilovat to, na čem už třeba pracovali od začátku podzimu.

SPEAKER_03 18:28

Přihláška je, dá se říct, asi první kolo, pak nastává druhé kolo a to probíhá na jaře. Na dat se dělá finanční screening. Karolino, o co jde?

SPEAKER_01 18:40

Finanční screening. Je to přesně tak, jak říkáš. Přihláška je první kola, ta pak prochází čtením a nějakých 35 nejsilnějších akademicky nejsilnějších uchazečů postoupí do druhého kola, kde posuzujeme jejich finanční potřebu. To znamená, vyžádáme si od nich různé finanční dokumenty od nich a od jejich zákonných zástupců nebo kohokoliv, kdo je bude podporovat finančně v rámci toho studia a posuzujeme, jestli to, co vlastně žádají v rámci toho stipendia od nás, tak nějakým způsobem souhlasí, zapadá do toho obrazu celkového té rodinné finanční situace. Ty dokumenty jsou relativně, jejich relativně hodně a mapují vlastně tu finanční situaci taky relativně celistvě, takže se bavíme o příjmech, o investicích, o dluzích různých podílech nebo vypostech. Snažíme se vyžádat ty dokumenty, které nám ukáží celkově, jak je na tom ta rodina a zároveň i chceme informace o tom, jaká je ta rodinná situace, to znamená, když třeba rodina už podporuje jedno dítě na studii v zahraničí, tak i pokud bude mít slušné příjmy, tak se to samozřejmě velmi promítne do toho rodinného rozpočtu. Snažíme se na to opravdu pohlížet takhle celostně. Tak, abychom někoho neznevýhodili nebo naopak.

SPEAKER_03 20:09

Proč se to dělá? Posuzuje nadat se nějakou tu finanční oprávněnost toho stipendia.

SPEAKER_01 20:15

V zkrátce to děláme proto, aby ty peníze, které studentům poskytneme šly, kam mají v takové výši, jaké mají.

SPEAKER_03 20:26

Naopak je třetí kola. Tam pozvete, kolik lidí.

SPEAKER_01 20:31

Do třetího kola se většinou dostane něco mezi 20 a 25 uchazeči. Není to jenom tím, že by vlastně neprošli tím kolem té finanční potřeby, ale někteří třeba během toho získají stipendie od školy nebo nějakou další finanční podporu. Takže se to většinou zredukuje na nějaký takovýhle počet. A třetí kolo jsou pohovory s odbornou komisí.

SPEAKER_03 21:01

Konzři zažil pohovory z obou stran. Jako uchazeč, jako člen poroty. Byl jsi u toho svého pohovoru hodně nervózní.

SPEAKER_00 21:13

Já předpokládám, že jo, ale myslím si, že už jsem to trošku vytěsnil. Už si to nepamatuješ? No, nespíš už tehdy. On je to strašně krásný. Adrenálně fungoval tak, že něco se tam stalo a díky bohu, tak to mělo pro mě ten pozitivní výsledek. Ale je to strašně krátký čas, kdy člověk je najednou konfrontovaný s mnoha lidmi.

SPEAKER_03 21:40

Jak dlouho se tam sedí, je to hotový za pět minut nebo tam 20?

SPEAKER_00 21:45

Ale ono těch 20 je strašně krátkých. Na to, co by vlastně člověk všechno chtěl potřeboval říct. Ta porota se většinou pere o to, aby každý mohl se zeptat na otázku. Takže je to velmi intenzivní.

SPEAKER_03 22:00

Porodcu je kolik je vás tam docela dost?

SPEAKER_00 22:04

Teď bych musel počítat, ale je to přes 10. Což je hodně otázek na 20 minut. To je hodně otázek na 20 minut na jednoho člověka. Takže vlastně zpětně za to, ale můžu říct, že to není to tak bych to vytěžil kvůli tomu, že by to bylo nepříjemný. Bylo to vlastně příjemný. Ty otázky byly za prvé k věci, za druhý byly kladený, jako řekl bych z pozice spíš zájmu, než nějaký kritiky screening a něčeho takového. Myslím si, že to je nějaká tradice, ve které se snažíme pokračovat a že se to docela daří.

SPEAKER_03 22:42

Aby ta atmosféra tam byla spíš pohodovější než stresující.

SPEAKER_00 22:48

Ale vždycky bude stresující. To se prostě nedá úplně zrušit minut, ve kterých se rozhoduje o vaší budoucnosti. Pro spoustu lidí to tak je, protože se na ten skloší program hlásí a horší než maturita, horší než spoustu jiných věcí. Takže spíš jo nějak mitigovat, a dostat se do té polohy, kdy ano. Ten člověk, který tam sedí sám zatím věním stolem proti těm 12 nebo kolika porodcům, tak bude nervózní, a je o to, aby přesto se nám vlastně podařilo navázat nějaký rozhovor, nějakou konverzaci. Protože my máme něco ze strany té poroty, co nás zajímá. To člověka vyč nás zajímá spousta věcí. Je to i hrozně pěkná příležitost, kdy se můžeme bavit s nějakým strašně šikovým mladým člověkem o tom, co ho zajímá, na čemu záleží. A myslím si, že tady bych byl i rád, kdyby si ty mladý lidi třeba připustili, byť chápě, že je to těžký. Pro lidé v té podobě je to radost. My se na to takhle rok těšíme, protože potkáme strašně zajímavý lidi. Ano, víme, že budou nervózní, ale ten zájem může to nějak překonat. Ten zájem, ta chuť se třeba i někdy společně zasmát. A nějak se poznat a věcech, které nás zajímají společně.

SPEAKER_03 24:20

Zpozice porodce, co by sám sobě poradil?

SPEAKER_00 24:25

Sám sobě poradil, kdybych tam.

SPEAKER_03 24:27

Kdyby se tam sám sobě před 15 lety.

SPEAKER_00 24:30

Tak zase rada, která je asi možná úplně zbytečná, ale stejně řeknu i tam je jako hledání nějakého optimálního naladění. Mezi řekněme příliš velkou sebeistotou. Teďka tam vlítnu a prostě to všem jako nadám. A úplnou vlastně paralizující nejistotou a nervozitou. Myslím si, že se dá říct víceméně, že úspěšný kandidáti se pohybují někde uprostřed. Třeba stačí si být jenom připravit si na to, že člověk si bude sám přiznávat tu nervozitu a přiznávat ty klidně i porotě a to je úplně okej. A to je ta poloha, ze který si myslím, že potom člověk má největší šanci říct něco zajímavého, co může být třeba i do nějaký míry otevřený, třeba i osobní. Protože i ta motivace a to, jak člověk k tomu přistupuje, jak zralé, vnímá tu svoji situaci, i to je samozřejmě důležitý. Takže připravit se tady na to, že zase obá extrémy většinou škodě.

SPEAKER_03 25:41

A jo, jak ty z toho prožívalo?

SPEAKER_02 25:45

Já jsem byla na dvou, oba jsem už taky úplně úspěšně vytěsnila, takže mám velmi utročkový vzpomínky. A bylo to příšerné. Ta samotná porota, ty otázky tak byly super, ale jako zážitek to bylo velmi intenzivní. To očekávání toho bylo velmi intenzivní. Určitě pro mě byla větší nervozita než přesně třeba ta maturita. Že to bylo jako velmi intenzivní. Prožit tak si zároveň dává smysl, protože mi na tom záleželo. A bylo to pro mě jako, jak říká Ondřej, rozhodnutí o mé budoucnosti v těch 20 minutách, tak vlastně podle mě dávalo úplně smysl, že jsme z toho vyklapání a naopak bylo špatně kdyby ne. Ale zpětně teď, když už v tom nemám ty emoce a tu nervozitu, tak si říkám, že to vlastně bylo super. Jako jenom možnost sedět před deseti strašně chytrýma lidmi, který doophy zajímá, co si myslím, co mě zajímá, co chci dělat. Tak to je příležitost podle mě člověk moc nedostane v životě. Tak jsem ráda, že jsem ji mohla prožít hnedka dvakrát.

SPEAKER_03 26:54

Připravovala jsi na to nějak a bylo ti to k něčemu pak když už tam přišla do té místnosti?

SPEAKER_02 27:01

Myslím, že jsem se připravovala, a nevím, jestli mi to k něčemu bylo. Myslím, že jsem přemýšlela nějak o tom, co chci studovat, proč to chci studovat, nějaké vymyšlení narativu s sebe sama, což ale mám pocit, že už bylo součástí té papírové přihlášky, takže to nebylo něco konkrétně k tomu pohovoru. A potom jsem si zase vlastně prošla všechny materiály, co jsem odevzdávala, všechny studie, co jsem kdy napsala. Měla jsem vlastně i konkrétní otázky na nějakou část nějakého článku, co jsem kdy napsala. Takže v tom asi bylo fajn, že jsem si to prošla a měla jsem to v nějaké živé paměti. Ale jinak mám pocit, že ty otázky byly jako takové šíře, že tam se nedá připravit na nic nic konkrétního, mám pocit.

SPEAKER_03 27:44

Zpamenuš si která nebo které byly nejzáludnější.

SPEAKER_02 27:48

Vím, že jela otázku na to, co bych dělala, kdybych byla ministřně školství. Ale už vůbec nevím, co jsem odpověděla. J myslím, že to nedávalo moc smysl. Že to byla velká improvizace v tu chvíli. Bylo to všechno bylo velká improvizace. Ale myslím si, že je správný do toho jít. Jak říká Ondře, s tou pokorou, že jsem prostě student na střední nebo na bakaláři a nejdu tam vyprávět někomu pravdu nebo jako to, jak věci mají být, ale jdu tam prostě nějak povídat o svých zájmech, o tom, co si myslím. A myslím si, že naopak ukázání toho, že něco nevím, nebo že jako společnost něco nevíme. A že právě proto je to tak exciting, že to můžeme zkoumat a že tady můžeme udělat nějaké nový věci, je vlastně sama o sobě hodnotná. Měla si tam onře u toho?

SPEAKER_03 28:40

V obou případech. Na co se zptalá? Čím si grilloval?

SPEAKER_00 28:47

Já se teďka přiznám i mi to líto, že už si to nepamatuju.

SPEAKER_02 28:51

Já si pamatuju jednu tvoji otázku. Tak jsem s ní rychle. Ptal jsi podle mě, čeho se bojím na Oxfordu, nebo co je má kritika vůči Oxfordské univerzitě?

SPEAKER_00 29:02

Jo, ono už si vzpomínám. Ano, ano. Tak protože sám k tomu mám jako ke všemu, co jsem prožil vztah, který je v nějakých odechách ambivalentní i k Oxfordu. Tak mě zajímalo právě, jak to vnímá i právě s ohledem na tu její expertisu. Education, čili co je tohle za instituci. Jaký věci tam jsou opravdu konstruktivní a jaký možná jsou spíš nějakýma, možná až kolikýma patologiem a tak dále.

SPEAKER_03 29:36

To já to řekla. Já tam ještě nenastoupila, ne? Ta vnitřní znalost tam ještě nebyla.

SPEAKER_00 29:43

Ale teď byla předtím v Londýně. Takže si ten Oxford přinejmenším znala jako skrz nějaký lidi. A právě to mě zajímalo. Jdeš do něčeho, o čem si musela slyšet podle mě strašné věci, anebo naopak skvělý věci.

SPEAKER_02 29:59

No, já jsem mluvila o litarství a o tom nějakém kulturním, sociálním prostředí na toho Xfordu.

SPEAKER_03 30:08

A to mě docela mají to je dobrá odpověď. Děkuji.

SPEAKER_00 30:12

Určitě to byla odpověď, která mě uspokojila, protože jsem si přesně řekl, dobrý máš tu perspektu nějakým způsobem zdravou. Protože ano, to je jako jedna z největších výzev toho prostředí. To elitářské. člověk se s ním musí nějak vypořádat. A je spoustu konstruktivních způsobů, jak se s nimi vypořádat, a spoustu velmi nekonstruktivních, které na člověka můžou mít jako dlouhodobě negativní vliv anebo společnost.

SPEAKER_03 30:41

Tak, ty si sama zmínila, že jsi až k tomu pohovoru dostala dvakrát a celkově si se hlásila třikrát a dostala si se teda na potřetí. Jak ti bylo, když přišlo to první zamítnutí?

SPEAKER_02 30:57

Špatně, byl to určitě nebyla smutná. A mám pocit, že to i souvisí s tím, jak to je asi nějaká znalost nebo vyspělost teda přichází s tím věkem a zkušenost a teď už chápu, že to je nějaký výběrový řízení na základě nějakých kritérií, v nějaké konkurenci lidí. Což ale mám pocit, že v těch 18-19 si člověk tolik neuvědomí a naopak to bere nějaké velmi osobní odmítnutí fundamentálně jako sebe jako celého člověka nějakou porotou. Což tak samozřejmě není. Ale v té chvíli to umocňuje ty negativní pocity.

SPEAKER_03 31:35

Jak jsi se s tím vyrovnávala? Co tě vedlo k tomu, že jsi to nevzdala? Že když jsi byla odmítnutá poprvé, po druhé, tak se přihlásila ještě po třetí, to už si za sebou měla toho bakaláře v Londýně to nevzdala?

SPEAKER_02 31:51

Já jsem to jednou vlastně vzdala, a to bylo ten třetí rok na tom bakaláři, kde už jsem měla pocit, že už se na tohle nebudu hlásit, a zase prostě si projít tímhle jako neúspěšný procesov.

SPEAKER_03 32:03

To zkoušela vlastně každý rok toho bakaláře jako financování vždycky toho ročníku to zpěš.

SPEAKER_02 32:08

Já jsem to zkoušela před začátkem toho bakaláře a potom v prvním ročníku. Ve druhém ročníku už jsem to neskoušela. To už jsem byla tak vlastně demotivována, tu zkušeností, že už jsem to nedělala. A potom jsem se hlásila na podporu o magisterské studium a to jsem dostala. Ale určitě zpětně.

SPEAKER_03 32:28

Co se nakoplo, že tedy po té pauze se rozhodla, že do toho zase budeš.

SPEAKER_02 32:33

Měla jsem pocit, že na tom magisterském studiu už tam přicházím zase s nějakým novým profilem, s nějakými novými novými zájmy, novými zkušenostmi. Myslím si, že jsem taky ohromně vyspěla za ty tři roky na tom bakaláři. Uvědomila jsem si, v čem spočívají výběrový řízení. Tak myslím si, že to byl nějaký pozitivní proces, který nakonec vedl k tomu, že jsem se přihlásila a přihlásila znova.

SPEAKER_03 33:03

Co tě naučila ta zkušenost, že jsi to takhle zkoušela opakovaně, že jsi musela zažít to odmítnutí?

SPEAKER_02 33:09

No určitě mě to naučilo, že existuje mnoho cest, jak si to financování zajistit, a že když člověk nedostane ty fince tady od vlastně pro mě tehdy na té střední bylo ten skolarš jako ten hlavní, největší, nejprofesionálnější. Takže to ještě není nějaký konec světa. Takže nějaká flexibilita. Jo, ale i flexibilita, ale i v něčem jako mít tu odvahu, zkoušet nějaký jiný věci. No.

SPEAKER_03 33:45

Karolíno Ondřeji. Dá se říct, že studenti nebo uchazeči, kteří jsou starší zkušenější. Ahlásí se třeba v té době, kdy chtějí jít na magistra, že mají nějakou výhodu před tou porotou ve srovnání s těmi středoškoláky, kteří teprve chtějí jít na bakaláře. Je to tak, není to tak?

SPEAKER_01 34:09

Je to kus od kusu, jak to je? Já bych řekla, že to tak není. Myslím si, že ta komise, která posuzuje přihlášky, jak ty přihlášky jenom psané, tak i ta odborná porota, která potom je u pohovorů a které se trošičku překrývají a ne úplně, tak si velmi dobře uvědomuje, koho posuzuje, nebo odkud ten uchazeč přichází právě díky tomu, jak komplexní ta přihláška je, a bere v potaz, jestli má před sebou cedo školáka, který měl šanci načerpat takové a takové zkušenosti a znalosti, anebo člověka, který už se pročel bakalářským studiem, nebo klidně i nějakým dalším, a bude ty zkušenosti mít adekvátní tomu.

SPEAKER_03 34:59

A je to běžné, že se studenti hlásí opakovaně? Jak se s tím často setkáváte?

SPEAKER_01 35:05

Je to tak, myslím si, že je to dost běžný fenomén. V přihláškách letošních, co jsem koukala, tak jsme měli něco málo pod 20% studentů, kteří se hlásili opakovaně, ať už po druhé nebo po více. To docela dost skoro pětina. Je to tak. A oni tam jsou různé scénáře. Jak třeba Kája tady uvedla ten svůj, kdy se třeba student hlásí na bakaláře, nevejde to a pak mu to vyjde na magistra, nebo se třeba hlásí několikrát na bakaláře a vyjde mu to třeba až po roce, po dvou. A taky v případě, že od nás dostane podporu na bakaláře, tak se pak vlastně musí přihlásit znovu, pokud chce podporu i na magistra. Takže i tam může být ta opakovaná přihláška.

SPEAKER_03 35:45

Ondřeji, je to poznat. Když se někdo hlásí po druhé potřetí, je to poznat na těch pohovorech?

SPEAKER_00 35:55

Dobrá otázka. Já si myslím, že ne samo po sobě, že se člověk hlásí pod druhý a potřetí, někdy to nemusí být velký rozdíl. A to je pak samozřejmě škoda. Protože ta příležitost hlásit se po druhý a potřetí, tak podle mě není toliko o tom, aby člověk vypiplal líp svoji přihlášku. To je ostatně to první kolo, kterým ten člověk už jako prošel. To, co doufáme v té porotě, že se stane, je že uvidíme, že ten člověk nějakým způsobem vyrost. Nějaké věci se mu v hlavě přerovnali. Možná získal nějakou novou zkušenost osobní sám se sebou, která mu umožní vlastně při tom pohovu se ukázat v nějaký stránce, kterou jsme poprvé nepoznali. A to se děje. Nedá se říct, že se to děje vždycky, ale když se to podaří, tak je to vlastně krásná zkušenost. Můžu říct, že takhle mě jsme jednoho studenta, který se hlásil asi čtyřkrát nebo pětkrát, dneska už půžuji za svého kamaráda, jako z dalšího bakaliskole, a už tam byla taková trošku taková obava jako znová. A přesto tehdy taki říkal, pokud ten člověk to zkouší znovu a znovu, tak v tuhle chvíli už je to vlastně, nebo je to důkaz poměrně velký užovnost a rezilience. A byl pozván k pohovoru znovu. A bylo to vlastně nádherný a fascinující, jak vlastně tehdy jenom jako za poměrně krátký čas ten člověk ohromně vyrost. Dneska už ani nepotřebuje podporu Bucala Foundation a tak dále. Velmi úspěšný člověk moc si ho vážím.

SPEAKER_03 37:56

Takže tom může být velká výhoda tohle absolvovat několikrát, mít tu zkušenost poučit se zní. Výhoda nevím.

SPEAKER_00 38:03

Já si myslím, že to stojí velký úsilí. Emočný přesně překonat ten celkem oprávněný pocit, že to byla vlastně smůla a že prostě mi nějak nebesa nepřejí nebo mi nepřeje ta porota. Ale myslím si, že určitě je to cesta. Je to cesta, která když po ní se rozhodne člověk kráčet, tak může jak doufám, vlastně nejenom jak tomu stipendiu, joli k tomu, může snad nějak podpořit toho člověka v tom ano. Dává smysl se nějak proměňovat, nějak růst, nějak zkoušet věci znova o nějaký životní zkušenosti s nějakou novou perspektivou. Takže těch příkladů není tolik, kdy by se to opravdu takhle vydařilo, ale ty, které existují, tak za to teda rozhodně stojí.

SPEAKER_02 39:03

Třeba já nechci implikovat, že jsem jeden z těch případů. Ale já sobě cítím hodně, že pro mě ta cesta těmi výběrovými řízeními byla hodně paralelní s nějakou studijní cestou. Já když jsem se na střední hlásila na ten obor studies, tak moje představa byla, že pojedu do té Anglie, tam se naučím, jak se dělá ten nejlepší vzdělávací systém. Vratím se do Česka a udělám ho. A v tom vlastně i pro mě ten přístup vlastně k tomu výběrovému řízení a k tomu pohovoru byl jako ten, že jdu teda říct s tím lidem, jak by se to mělo udělat a jdu přesvědčit o tom, že se to má udělat a že já se to naučím a přinesu to. A potom vlastně člověk u toho studia zjistí, že to takhle není a nějak to tak nemělo být, že je to složitý, že spoustu věcí nevíme, jak v Česku, tak zahraničí, a že možná by se mělo vzdělávání rozhodovat jinak, než že to řeknu ty věci a podobně.

SPEAKER_03 39:59

Ty si ten případ, že nastoupila s tou přehnanou sebe jistotou a že víš přesně, jak se věci mají dělat.

SPEAKER_02 40:06

Já si myslím, že u mě to bylo, že jsem byla extrémně nervózní, ale ta nervozita zároveň plynula čase z toho, že jsem myslela, že teďka tam musím říct, jakože to je zkouška ve škole teďka tam musím způsobit a říct, jak to je. A když jsem se hlásila na toho magistra a úspěšně i o ten scholarship, tak to pro mě bylo mnohem víc o tom, že jdu studovat to vzdělávání, protože mě zajímá ho zkoumat, protože tam musí objevit nějaké nové věci. Protože je pro mě důležité se zabývat tím, co nevíme. Že je pro mě důležitý i vědec nějak reflektovat to, co dělám, jaký mám dopad na svět, jaký mám svoje omezení. Tak myslím si, že tenhle růst, který přišel v tom studiu, je jako zároveň paralelní v tom, co mi podle mě potom dost pomohlo i po Andřejově feedbacku v té přihlásce na ten scholarship a u těch pohovorů, se najednou byla mnohem zdrojější.

SPEAKER_03 41:04

V něčem.

SPEAKER_00 41:07

Díky, že jsi to zmínila. Já jsem strašně rád, že ten feedback si vzala, který nebyl jenom ode mě, ale i vlastně po konzultacích s dalšími jedností komise. To je něco, co se vždycky snažíme nějakým co nejvíc lidským způsobem ten feedback klidem dostat. Proto si myslím, že tam je ten zájem na tom, aby i kdyby se ty lidi nehlásily znova, tak pořád je to strašně vzácná zkušenost, ze které si můžou něco odnést. O tom jsem přesvědčený. A té nervozita vždycky hraje roli a možná bych ještě teda propu, že někdy. A to je vlastně škoda. Tak ta nervozita může víc i právě vlastně k tomu, že se člověk dostane v hlavě do vlastně situace, která vypadá mnohem víc konfrontační, než reálně je. Myslím si, že i ten styl, jakým se v českém systému často zkouší, nejenom na maturity, ale klidně i na vysokých školách. Takový to a teďka si vás prostě tady proskouším a vy si musíte bránit, jako kdybyste byla přesně ta myška v kutě a teďka prostě navázou ty kocouři. A to vlastně tak není. To ten seting vůbec není. Záměrně takový není. A když vlastně potom. Když se to stane, tak to zablokuje tu možnost mít tu věcnou konverzaci, který nakonec může padnout přesně, já nevím. Nebo interpretou zjistit.

SPEAKER_03 42:49

Jandřeji, ty už jsi to zmiňoval víckrát, co funguje, co nefunguje, jsou nějaké zaručené věci, které vás vždycky přesvědčí tu opravdu. Určitě. Určitě.

SPEAKER_00 43:00

Určitě ne. Myslím si, že to je příliš pluralitní za prvé. A to je taky dobře. Sou tam lidi s úplně různým backgroundem. Já jsem tam takový jako se svým humaniti, a je tam vedle mě několik velmi úspěšných, i slobodných vědeckých osobností lidí se zkušeností zase třeba z oblasti právní nebo i mezinárodních vztahů. A každý máme taky nějaký jiný osobní příběh.

SPEAKER_03 43:38

Hádáte se u toho rozhodování, jak to probíhá?

SPEAKER_00 43:41

Samozřejmě. Jako hádáme se a myslím si, že dobrým. Je to tak, že všichni cítíme tu velkou zodpovědnost, která přichází s tou mocí, která je nám tam svěřená, že máme rozhodnout během nějakých 20 minut plus nezase tak moc velkého času. Na diskusi, jako dáme tady tu příležitost. A jsem znám, že nám na tom záleží dost na to, abychom se i zase přátelsky a respektuplně trochu pohádali.

SPEAKER_03 44:18

Rozhodujete hned ten den, kdy ty pohovory probíhají, nebo máte na to víc času?

SPEAKER_00 44:24

Ty pohovory bývají ve dvou dnech, přičemž je to většinou dramaturgicky tak udělané, pokud to vyjde, že první den jsou antradi a druhý den gradi, protože tam je trošku překalibrovat. A vlastně až úplně na závěr, dojde k té sumarizační, co teda je ten finální verdikt. Ale ty diskuze zároveň probíhá průběžně během toho celý hodné, i během oběda. Vyíváme ten čas, myslím, opravdu do posledního kousíčku, abychom si to třeba i nechali uložet, abychom se na to třeba do toho druhého dne i trošku prospali, takže se pak nezřídka stává, že ten druhý den zase třeba ještě revidujeme některé svoje úky, který jsme dělali ten den předchozí. To poměrně intenzivní taky proces.

SPEAKER_03 45:16

Jak dobře si pamatuje, že ty lidi, kteří si měl na začátku toho prvního dne, když jsi na konci toho druhého dne.

SPEAKER_00 45:23

Je to výzva.

SPEAKER_03 45:30

Kdy se dozvědí uchazeči, kteří dojdou ještě pohovorům výsledky, jestli dostali nebo nedostali stipendiu.

SPEAKER_01 45:38

Nenapínáme je dlouho, dozvědí se toho hned den po ukončení pohovoru. A můžeš říct, kolik těch stipendí na dat se udělí? Typicky je to kolem deseti vždycky rozdělujeme určitou částku, takže záleží na tom, kam vlastně míří ti studenti, kteří se nám umístí nejvýšlnocení a jakou částku z toho celkového balíku vlastně ukrojí, takzvaně.

SPEAKER_03 46:06

Já se na závěr zeptám Ondřeje a Káji na dobrou radu. Jaký ty by se dali někomu, kdo se teprve chystá tu přihlášku, podávat?

SPEAKER_02 46:17

Asi to není nějaká originální rada, ale moje rada by byla asi být autentický. Psat autenticky o tom, co mě zajímá, co mě baví, proč to chci studovat, nebo pokoušet se nějak hádat, jaké jsou preference porodců nebo té nadace být autentický v tom, co chci dělat.

SPEAKER_00 46:41

Díky to je za mě skvělá rada, nejsou žádný tajný způsoby, jak to vygamit, jak odhadnout, jak taktizovat. Ale právě i v tom je to těžký. V tom vlastně přijmout to, že to není v mojí moci. V mojí moci je ukázat, co nejlíp, kdo jsem a čem mi záleží, proč do toho hudbu, co si myslím o nějakým zajímavým problému. A může se stát z mnoha důvodu, že to nevýde. Nemám nad tím tu kontrolu a je to těžký úkol. To je možná to, co já bych tomu přidal. Přiznat si, ano, je to náročný. Je tam obrovská konkurence. O proti mým dobám jako dneska je to vlastně mnohem náročnější i v tomhle ohledu. Když já se koukám na ty přihlášky, si říkám si, ještě ještě si, že jsem to dostal v roce 2010. Dneska teda nevím, nevím, jak bych uspěl. A takže přiznám si, je to náročné, je tam obrovská konkurence, z toho vyplývá teda zase prakticky dát si na to čas. A taky být jako na sebe trošku laskavý. Mít to očekávání ano, po prakticky i po emoční stránce. Tohle je náročný proces, kterým naprá většina těch uchazečů neprošla a nikdo je na to možná někdy pořádně nepřipravoval.

SPEAKER_03 48:15

Tak jo. Tak děkuji za vaše zkušenosti, tipy. Rozloučím se sondřem černým Karolínou letochovou a Karolínou Jeřelovou.

SPEAKER_00 48:26

Děkuji.

SPEAKER_03 48:27

Take. Díky moc. V příštím díle podklastko se budeme bavit zase o penězích a to hlavně o tom, jak se při studiu zahraničí porat s životními náklady.