Podcast Nadace rodiny Vlčkových
Podcast Nadace rodiny Vlčkových
I nejvážněji nemocné děti jsou veselejší, když mají nové podněty a komunikují s okolím, říká speciální pedagožka Blanka Svobodová
Use Left/Right to seek, Home/End to jump to start or end. Hold shift to jump forward or backward.
Když se seznámila s třináctiletou vážně nemocnou slečnou, které se šest let žádný učitel nevěnoval a koukala celé dny jen do stropu, začala ji učit komunikovat. Díky tomu dnes všichni kolem mladé pacientky vědí, že když pohne nohou, znamená to souhlas. Když naopak nesouhlasí, zaskřípe zuby. Víc zatím nedokáže, ale i tohle jí zásadně změnilo život. Není už uzavřená jen ve svém světě, ale propojila se s okolím. Je díky tomu šťastnější.
I takovéto zázraky dokáže Blanka Svobodová, speciální pedagožka z Dětského centra Veská, která se nespokojí s tím, že dítě třeba roky na nic nereaguje. Věnuje se mu, zkouší všechno možné, aby děti rozvíjela.
Ví totiž moc dobře, jak jim její trpělivá práce dokáže změnit život. Když jí bylo osm, narodil se jí zdravotně postižený bráška. Byla zdravým sourozencem, jezdila s ním na léčení. Bráška měl být podle prognóz jen ležící a závislý na pomoci ostatních. Díky intenzivní péči rodičů a odborníků se jeho život vyvíjel mnohem lépe, studuje grafiku na střední škole a připravuje se na samostatný život.
Vítejte u dalšího dílu podkástu Na Dance Rodiny výčkových. Já jsem Marek z té, a dnes natáčíme v dětském centru veska u pardubic a budeme si povídat s Bankou Svobodovou, která tu pracuje jako speciální pedagog. Dobrý den, děti, které tu jsou, tak jsou velmi vážně nemocné. To znamená, že některé třeba ani pořádně nevnímají, nedokáží komunikovat. Co je učité?
SPEAKER_02Otázka už spíš měla zní, co učím já je a co učí on mě.
SPEAKER_00Kdo učí víc koho?
SPEAKER_02Kdo učí víc koho, to je otázka, je to tak 50 na 50. A tyhle děti, které jsou opravdu třeba ve vegetativním stavu, tak tam jde hlavně o ten rozvoj těch smyslů: o to, aby oni měli kolem sebe podněty, které mohou nějakým způsobem rozvíjet a sulovat mozek. Protože nejdůležitější v této fázi je vlastně představit si, co bych asi dělal já, kdybych nad sebou měl jen strop. A v tu chvíli nás začnou napadat věci, které by nás mohly nějakým způsobem rozptýlit nebo sulovat. A to je opravdu cokoliv přes zrakové, sluchové, taktní podněty. A opravdu musíme jít až na tuhle bazální rovinu. A to právě se týká i té komunikace, kdy ten náš dialog je opravdu bazální. A než se snažíme to dítě vthnout do toho našeho světa, tak musíme mít do toho jeho světa, poznat, co vnímá v tu chvíli on, naladit se na tu jeho vlnu, a potom teprve můžeme zkoušet ty naše dva světy propojovat a můžeme zkoušet to dítko, vtahovat k nám.
SPEAKER_00Takže vlastně ty děti jsou v nějakém světě, kterému normální, zdraví, dospělý, těžko rozumí. Jak byste přiblížila ten svět? Vy jste už řekla, že koukají hodně dostru. Prostě leží v postýlce a mají nad sebou ten strop a vlastně nemají moc šanci se z té postilky dostat. Jaký ten svět je jejich?
SPEAKER_02To my tak úplně nevíme. My si můžeme myslet, že je hodně oploštěný, že je prázdný, ale ve skutečnosti to tak třeba být nemusí. Ale obecně tím, že oni třeba špatně vidí, špatně slyší, špatně cítí, tak my vycházíme opravdu z toho, že ten svět není bohatý. Tudíž my jim ten svět musíme zprostředkovat a přinést ho k nim, když oni nemůžou do něho.
SPEAKER_00Jak to děláte?
SPEAKER_02Dělám to tak, že jim opravdu přinesou ty základní věci, které nás obklopují, ale my si to neuvědomujeme ani. Takže třeba to, že my si tady stáhneme na koberec, to pro ně vůbec není samozřejmost. Takže pokud tomu dítku přinesete nějakou látku a zprostředkujete mu ten věm, tak pro něho už je to stimulace mozku a už je to nějakým způsobem obohacení. A už v tom můžeme pak pozorovat nějaký náznak té komunikace, to, jak na to dítko reaguje.
SPEAKER_00Takže vlastně se snažíte nacházet jakékoliv podněty, sledujete, jak ty děti reagují a to, na co reagují víc, tak to rozvíjete a probujete tu komunikaci a stavíme na tom. Když je dítě, které třeba na první pohled vůbec nereaguje, a jeho rodiči nevědí, jak s ním komunikovat. Jak na ní jdete? Jak se snažíte tu komunikaci navázat?
SPEAKER_02Právě tak, že nejdřív se musím naladit na přesně tu jeho vlnu a představit si, co on právě zrovna teď vnímá.
SPEAKER_00Nebo ona, že i holčička to může.
SPEAKER_02Nebo ona. Ono dítě ano. Takže to dítko neznamená to, že pokud my nevidíme žádnou reakci, tak to neznamená absolutně, že nereaguje. Ono reaguje a každý reaguje, ať už je to nějakou třeba změnou dechu. Pokud bychom vedle sebe měli zdravého člověka, který zrovna spí a my na něj promluvili, tak ačkoliv nás třeba neslyší, ale můžeme pozorovat, že se mu změnil dech tím, že my jsme na něho promluvili. A přesně takhle to můžeme představit i u těch nemocných dětí. Takže my musíme jít až na tu nejbazálnější úroveň a tam to pozorovat. A tím, když my vypozorujeme nějaký jeden základní faktor, na který to dítě reaguje, ať už je to třeba ten dech nebo intenzita mrkání, třeba mrká rychleji, když se mu třeba člověk věnuje, tak na tom pak můžeme stavět tu komunikaci a tam od toho pak můžeme odvíjet začít odvíjet nějaký systém, kterým se pak můžeme zkusit začít řídit.
SPEAKER_00S tím mrkáním mě teďka bíží havou jako film a příběh reálný. Na základě toho byl ten film natočený člověka. Měl to byl nějaký šef a to časopisu. On vlastně měl zdravotní komplikaci a mohl jenom mrkat. A tím mrkáním on nadikoval vlastně to, co cítí, a napsal se knížka pak na tom film. Ale zajímavý na tom bylo, že on měl úplně bohatý, normální vnitřní svět. Může mu úplně normálně fungoval, ale fyzicky mohli jenom mrkat. Je možný, že takhle se třeba cítí ty děti, že třeba nevinek nedá nemůžou nic projovat, ale ve vnitřní jejich svět je opravdu bohatý, aktivní a jsou tam jako uzavřené.
SPEAKER_02Ano, přesně tak. Máme tady jednu holčičku, právě 13letou, která byla do svých sedmi let zdravá, a potom se stala nějaká zdravotní incident a holčina je vlastně oficiálně ve vegetativním stavu a hluboké mentální retardaci. Už šestý rokem teď takhle je. Ale když jsem s ní navázala ten kontakt, tak jsem zjistila, že ona vlastně si nejen, že pamatuje všechno to, co bylo před tím zdravotním incidentem, ale že i dokáže adekvátně reagovat na to, co se kolem ní děje teď. Vlastně ona by měla být oficiálně naprosto imobilní. Ale tím, že jsme spolu navázali nějaký kontakt, tak jsem vlastně zjistila to, že ona komunikuje tím, že pohne nohou. Když jsem tohle zjistila, že začíná trošku pohybovat nohou, když souhlasí. Kdy souhlasí, tak pohne nohou. Tak jsem začala trošku rozvíjet pohyb té nohy ve spolupráci s fyzioterapeutky samozřejmě. A vlastně jsme trošku se zaměřili na tu motoriku té nožky. Ona ji celkem úspěšně rozhýbala tak, že už nepotřebuje ani nějakou velkou časovou prodlevu. Předtím třeba na tu otázku, na kterou souhlasila, jsme museli dát dlouhou časovou prodlevu, než ona tou nohou pohnula.
SPEAKER_00Jak dlouhou třeba?
SPEAKER_02Třeba 10 vteřin, 10-20 vteřin klidně, záleží na zrovna na aktuálním rozpoložení. A teď jsme na tom tak, že vlastně položím otázku, a ona okamžitě nejen, by jenom nepatrně pohla nohou, ale vykopává.
SPEAKER_00A to je jediný pohyb, který ona může udělat. To je vlastně jedin způsob komunikace s vámi.
SPEAKER_02No, když nesouhlasí, tak dokáže ještě skřípat zubama.
SPEAKER_00Takže nesouhlasí s křípání z bama, jsou vlastně vykouteňou. To je si jistě na to přišla, takové. A jako u ní pozorujete změnu po té, co ona s vámi může komunikovat?
SPEAKER_02Je najednou je taková veselá, protože vlastně se jí někdo ptá na to, co ona chce, co by třeba zrovna chtěla dělat, začala být taková víc participující takový plnohodnotnější člen světa, když to takhnu. Ale zároveň tam je i negativní stránka toho, že je více v obozovkách nucená uvědomovat si to všechno, co se jí stalo.
SPEAKER_00A je to tak, že si to víc uvědomuje teďka, anebo si to třeba uvědomovala akorát to nemohla dát na venek znát.
SPEAKER_02Možná.
SPEAKER_00Že to se těžko odhaduje. Ale rozhodně podle těch pohybů a podle komunikace víte, že ten nejvnitřní světě probíhá a je aktivní.
SPEAKER_02Ano, a ona třeba má za sebou první třídu, to byla ještě zdravá. A přišla jsem třeba na to, že ona má strašně ráda, když před ní třeba člověk něco počítá, nebo třeba říká abecedu. Nebo když jí třeba ukážu nějaký předměty, které můžu spočítat, nebo mluvíme o tom, co má jakou barvu, čteme si pohádky. A vlastně teď ona by teď měla být v sedm třídě, kdyby byla zdravá. Ale tím, že ona vlastně skončila v té první třídě, tak navazujeme tam, kde skončila, a nějakým způsobem se k tomu vracíme a rozvíjíme to, a ona na základě toho, jak dokáže teď komunikovat, tak se můžeme učit tyhle věci, které se učila, když chodila do té školy.
SPEAKER_00Takže ona měla 6 let pauzu. A co se dělalo během těch 6 let? A vy jste jí takhle rozkomunikovala. Předtím někdo vlastně to ani neskoušel, nebo co mážívá těch 6 let?
SPEAKER_02Rehabilitace, rehabilitace, lázně a všechno, co se týká takhle zdravotní stránky.
SPEAKER_00Toho dělá tolik té duše.
SPEAKER_02Přesně tak.
SPEAKER_00Jak dlouho sní pracuje?
SPEAKER_02Ona sem jezdí na respitní pobyty. Většinou tak třikrát do roka, na 8 týdnů třeba. Takže no, předtím rokem. Vlastně rok, dá se říct, že rok, tím, že vlastně on je tak tady ty opakující se pobyty těch 8 týdnů, třikrát, čtyřkrát do roka. A teď to ještě máme v plánu víc zinzivně.
SPEAKER_00Takže vlastně vy jste jako její hlavní učitelka se dá říct.
SPEAKER_02Dá se to tak říct nemat. Ale snažím se o to, aby měla i v místě svého bydliště, aby měla opravdu zajištěné vzdělávání?
SPEAKER_00Protože pak by se mohla rozvíjet mnohem víc času během toho roku než během těch pobytů. A jak se to daří? Je šanci, že získáte takovou speciální prakožku i doma?
SPEAKER_02Já doufám, že ano. Děláme proto hodně. Myslím si, že tam hodně záleží i na té komunikaci s rodinou.
SPEAKER_00Jaký uděláte pokrokně za tu dobu, kdy se jěnujete? To bylo od toho malého pohybování nohu po vykopávání, nebo je tam ještě něco víc, co vnímáte?
SPEAKER_02Za prvé ano, ta noha a za druhé vůbec změna v jejich emocích. Protože tím, že ona to nemohla dát najevo, tak ona byla dříve i taková, jako víc plačtivá. Zvlášť když v okolí slyšela třeba ona tady s ní bývá babička, takže když jsme se třeba když jsme třeba mluvili o rodině nebo i o té době před tím, co se jí to stalo, nebo celkově o nějakých zážitcích, tak ona opravdu tím, že to vnímala, ale nikdo nevnímal to, že to vnímá, tak byla taková plačtivější. To jsme teď si myslím, tak nějak víceméně odbourali, řekla bych, že je taková stabilnější psychicky. A potom i třeba, co se týká zrakového nebo sluchového vnímání, že je taková více pozornější, protože vlastně ví, proč by měla ty věci, které jí rozvíjí dělat předtím. Třeba když by měla mít nějakou zrakovou stimulaci, ale takhle to vnímám u všech dětí, když mají mít třeba nějakou zrakovou stimulaci a nevědí vlastně proč, k čemu jim to bude do toho života. Tak se to na nich podepíše úplně jinak, než když jim pak člověk ukáže podmy, které teď vlastně můžou vnímat, jako by mnohem líp po té zrakové stimulaci.
SPEAKER_00Zkuste to přiblížit, jak vlastně dětem, ale možná i rodičům vysvětlujete to proč. Proč by měli lépe komunikovat, zrakově se stimulovat, rozvíjet se. Protože někdo by si mohl říct, tak je to opravdu hodně vážně nemocné dítě a můžeme maximálně rehabilitovat, ale vlastně třeba vzdělávání je hodně složité. Tak třeba to ani zkusí. Ale proč by měli to zkusit?
SPEAKER_02Přesně proto, co jsem říkala, že tímhle život nekončí a že se dá žít tak v takové podobě, jaký prostě zrovna je. Protože rehabilitace těla je jedna věc, ale rehabilitace mozku, když to tak řekneme, je věc druhá. A pokud odchází duše, tak odchází i to tělo. Takže, když my se zaměříme jak na to tělo, tak i na tu duši a na ten mozek, tak propojíme tyhle systémy, a to dítko vlastně ten svůj vnitřní svět může tak obohatit, že si žije naprosto jako v tu chvíli řekněme plně a pro jeho účely plně. Takže když my budeme rozvíjet ty smysly, ano, spousta rodičů nebo i veřejnosti si řekne, že to nemá cenu, protože to dítě nám stejně neukáže žádný pokrok, ale v jeho nitru tam ten pokrok je. A my vlastně jenom posouváme jeho 100%. Jeho 100% na počátku je prostě ležet a vnímat nad sebou ten strop. A to může být těch 100% prvotních.
SPEAKER_00To maximum, co dokáže v tu dobu, v tom stavu, kdy se mu někdo nevěnuje z toho.
SPEAKER_02Přesně tak.
SPEAKER_00A kam se to dá posunout. Nebo já, že to je individuální asi, ale můžete říct třeba příklad nějakého jiného vašeho žáka, možná můžeme říct, že když to je pedagogka, kdy tam opravdu to maximum se posunulo výrazně a prospělo to jak tomu dítku, tak i rodičům nebo komunikaci vzájemné.
SPEAKER_02Můžeme říct třeba případ holčičky, která opravdu jen leží nehybně, a teď vlastně tím, že se jí zaujmula nějakýma senzomotorickýma podnětama, tak vlastně začala hýbat očima a lokalizovat ty zrakové podněty. I když třeba nenatáčí tu hlavu, i když teď už taky se děje to, že natáčí i tu hlavu, ale vůbec pohybovat těma očima směrem tam, odkud vychází nějaký zrakový podnět. Vývím případě světelný podnět, silný světelný podnět, který musí opravdu zaujmout. A tím ona vlastně pohybuje těma očima a hledá ten podnět. A to už znamená to, že jí to zajímá, že je tam něco, co jí dokáže obohatit a upoutat. A vlastně pokud my dokážeme to, že se podívá za tím předmětem, který je světelný, tak postupem času třeba můžeme pokračovat v tom, že za ním i otočí lehce tu hlavu. A zase další fází může být to, že už ten podnět nemusí být ani tak silně světelný, a i tak se za ním otočí.
SPEAKER_00Máte i případ někoho, že jste za nějakým dítězem chodila, věnovala se mu ono nereagovalo dlouhou dobu a pak se jako pohybovalo, rozkomunikovalo nějakým způsobem.
SPEAKER_02I takové jsou případy, ale jsou případy i trošku méně šťastné, které jsou třeba i obrácené, kdy to dítě nejdřív krásně reaguje, krásně komunikuje, ale pak se třeba trošku změní zdravotní stav a najednou se to zase všechno otočí na ruby. Takže tady to není tak, že bychom něco navázali a pak stoprocentně pokračovali a šli k úspěchu. Opravdu se to může měnit i den od dne. A může se celý ten plán, systém, který jsme si nastavili, se najednou může úplně změnit a začínáme zase od znova. A zase třeba hledáme něco dalšího. A začínáme zase na té nule, a zase stavíme znova na něčem, co by mohlo začít fungovat. Takže opravdu je to strašně moc proměnlivá záležitost.
SPEAKER_00To je pravda, že to není jako v klasické škole, kdy dítě přijde a vlastně se pořád zlepšuje umí toho víc a víc. Tady to může být i opačně domovité.
SPEAKER_02Přesně tak.
SPEAKER_00Jak to vnímáte, když už se dostanete do nějaké fáze a pak zase se to zhoršuje, jak to na vás působí?
SPEAKER_02Tak nebudu tady říkat, že mám pořád stoprocentní vytrvalost a motivaci, je to často hodně náročné to vnímat, že vlastně jsme něco postavili a teď se to zase zbořilo a zase to budeme stavět znovu akorát o kousek jinde. A zase třeba trošku z jiných kostiček budeme tu věž stavit. Čas od času je to demotivující i pro mě, ale vlastně když si představím, jak demotivující to musí být pro to dítko, tak se zase seberu a zase to jdeme prostě stavět.
SPEAKER_00Možná i souvisí s tím, že jste říkali, že se učíte navzájem, že vy učíte něco ty děti a oni něco učí vás. Co vás naučili?
SPEAKER_02Všechno to, co mě nenaučili ve škole, určí mě se adaptovat na všechny životní podmínky. Asi tak bych to vlastně řekla. A nevnímat jen ten náš svět, jako ten náš jediný platný, ale vlastně překračovat i ty hranice toho v obvozovkách jiného světa. Uči mě posouvat ty hranice.
SPEAKER_00Vaše hranice.
SPEAKER_02Ano. A učí mě opravdu se adaptovat na to, co nejenom život přinesá, ale co každý den vlastně přinese.
SPEAKER_00A co vás přivedlo vlastně k této práci? Když jste přišla na to, že vás to láká.
SPEAKER_02Vlastně já to můžu datovat od mých osmi let, kdy mi narodila zdravotně postižný bráška. A tehdy jsem vlastně musela tak trochu dostpět. A myslím si, že i díky tomu mám teď pochopení pro ty zdravé sourozence těch dětí. A i proto si myslím, že jsou důležité ty odlehčovací pobyty, aby i ten zdravý sourozenec byl vlastně na pořadu dne, když to tak řeknu. Začalo koleko rehabilitací lázní, kam jsem vlastně za ním jezdila. Třeba trávila jsem jarní prázdniny věnských lázních, kde on zrovna byl na pobytu. A nebylo to tak, že bych bydlela někde na jiné budově, byla jsem normálně tam mezi těmi dětmi. Takže jsem vlastně tohle to vnímala tak nějak jako normu. Vůbec mě to nepřišlo divné, že kolem mě někdo projede na vozíku nebo že někdo prostě má zkroucenou ruku. Prostě vlastně už jako dítě jsem tohle okolo sebe vnímala tak, že se to prostě děje, a že to tak prostě je. A tím pádem mě to nějakým způsobem pak vedlo dál a vedlo mě to k tomu, že je potřeba u každého hledat ty možnosti a každý vlastně máme ten svůj budget těch možností a hrozně mě bavilo odhalovat ty možnosti každého.
SPEAKER_00S jakou diagnozou se narodí práška?
SPEAKER_02Parem zrachiálního plexu na levé ruce, částečné ochrnutí ruky při porodu.
SPEAKER_00Jak se ta jeho nemoc projevuje?
SPEAKER_02No, jak víme, všechno je propojené se vším. Takže tím, že nefunguje jedna ruka, tak je jinak postavené tělo. Tím pádem je jinak postavená páteř. A vlastně tím, že to dítě pak roste, až vlastně doroste do dospělosti. A to tělo je větší a větší, tak i ta páteř se začíná prostě tvářit trošku jinak, když to tak řekneme. A ruka pak zaostává i v růstu. A vlastně celé to tělo se prostě postaví jiným způsobem, když bych to měla takhle laicky říct.
SPEAKER_00Jak to má vliv teď na jeho současný život?
SPEAKER_02Teď může čerstvě 18 let, studuje střední školu, studuje grafiku, protože samozřejmě o to baví, ale vlastně odmala byl vedený k tomu, že nebude dělat práci rukama, když si to takhneme. A vlastně on má tu parezu na levé ruce, ale narodil se jako levák, takže je přeučený pravák. A dělá mu problém psaní. Jsou tam i specifické poruchy učení tím pádem. Takže vlastně vycházíme z toho, nebo pomáháme mu s tím s tou školní přípravou a vůbec jako s tou profesní dráhou a vůbec jako s tou příčkou. Do toho samostatného života.
SPEAKER_00Na vašem bráchovi bychom mohli ukázat, jaké to je, když opravdu se od začátku mu někdo věnuje a rozvíjou, nejenom tou zdravotní stránkou, ale i tou dušovní. Jak on by žil, kdyby se mu nikdo nevěnoval?
SPEAKER_02Jeho prognoza byla taková, že bude ležící, z důvodu hypoxie při porodu, a návrh z porodnice zněl tak, že ta ruka by mu měla být amputována. Což teda pak zaintervenovali jiní lékaři, ruka se neamputovala, brácha není ležící, je naprosto soběstačný. Samozřejmě, co se týká nějaké sebeobsluhy nebo i těch specifických poruch učení, jak jsme o tom mluvili, tak tam ano, je potřeba nějaká podpora, je potřeba třeba nějaké podporné opatření ve škole. Ale to zejména, co se spíš teď už týká jenom časové dotace. Ale opravdu, že ta prognoza byla taková, že bude ležící, a dneska studuje střední školu, připravuje se na maturitu. Je to normální běžná střední škola a vydala se prostě tím směrem těch počítačů zkrátka protože byl vedený vlastně tou svojí nemocí nebo tím svým postižením, byl vlastně odmala přirozeně vedený k těm počítačům, kde se mu prostě líp pracovalo, líp učilo, a tak ho to dovedlo až sem.
SPEAKER_00Takže bylo důležité pro to, aby ten stav vašeho Bráchy se vyvíjel spíš tím lepším způsobem, přestože měl prognozu, která vůbec nebyla příznivá.
SPEAKER_02Tam nejzásadnější byla ta urputnost rodičů. Kdy si rodiče opravdu šli a aktivně si hledali pomoc, hledali si názory lékařů, nečekali jen na to, co vyřkne jeden lékař, nebo i na to, kdo napíše, jaké je rehabilitace. Porovnávali si názory, porovnávali si metody. Díky tomuhle teď Brácha je tam, kde je.
SPEAKER_00Takže doporučení pro rodiče, ať je ta situace jakákoliv, tak určitě hledat možnosti, protože přestože prognoza může být jako velmi nějaká nepříznivá. Tak tím tou péči správnou se může ten stav i hodně posunout. A zejména třeba péči i speciálního pedagoga, ta už by tam taky měla být v nějaké dané fázi.
SPEAKER_02Určitě, přesně tak. Nečekat, až mi vlastně někdo něco doporučí, někdo něco dá, ale prostě jít jít a říct si o to.
SPEAKER_00Vy působíte i pro práhu jako pedagog, nebo naopak schválně necháváte to ostatním. Měli je to vůbec době mixovat, ten vztah osobní a ten profesionální.
SPEAKER_02Ano, jsem pro ně jako pedagog, a zároveň on byl pro mě vždy jako studijní materiál, a hodilo se mě to ve škole při zápočtových pracích a tak. Takže si myslím, že si vypomáháme navzájem dost.
SPEAKER_00Výsta není moc optimistický, ale přijde mi, že Brácha vás navedila na dobrou cestu.
SPEAKER_02Je to tak?
SPEAKER_00Že vás to jako obahilo?
SPEAKER_02Určitě, stoprocentně.
SPEAKER_00Z tak jako zdravý sourozenc a nemocný. Je často smutný nebo náročný v tom, že rodiče nemají tolik času se věnovat tomu zdravému sourozenci, zdravý sourozenec musí hodně pečovat od toho nemocného. Vnímala jste i tuhle rovinu tam?
SPEAKER_02Vnímala určitě, ale uvědomila jsem si ji až později.
SPEAKER_00Takže pro vás to bylo spíš fakt jako obohacení.
SPEAKER_02Pro mě to bylo obohacení, a v tu chvíli, kdy se to stalo, tak jsem to prostě přijala tak, jak to je, a začala jsem vlastně bojovat stejně jako on. Nezačala jsem bojovat o pozornost rodičů, to ne, ale začala jsem tak nějak péčovat, jak bylo potřeba, jak bylo potřeba pomoct. A až potom časem jsem si uvědomila, že to třeba nebylo tak úplně standardní, ale já jsem to v tu chvíli vnímala jako standardní. A zároveň se mi líbilo, že jezdíme na výlety s ranou péči.
SPEAKER_00Takže radná péče má dobré výlety.
SPEAKER_02Určitě.
SPEAKER_00V čem?
SPEAKER_02No, výlety jako takový, třeba výlet na parníků nebo dostihy. A zároveň i ty návštěvy jsem vnímala pozitivně, když k nám prostě přišlo podadkyně rané péče a mohli jsme si všichni prostě jako rodina sednout na zem a prostě hrát si tam s těma mě bylo 9-10. Takže musím říct, že i ta raná péče se prostě zaměřuje na ty sourozence a snaží se je taky nějakým způsobem vtáhnout a budovat ten vztah hlavně mezi těmi sourozenci.
SPEAKER_00A když pak přeskočíme k tomu, že jste si řekla, budu se tomu opravdu věnovat profesionálně. To bylo kdy osmi letech se tráví vybráška, pak jste s ní žila, věnovala jste se tomu, pomáhala jste a pak jste si říkal, tohle chci dělat jako svoji práci. To vám bylo kolik třeba, jestli to vde vůbec nějak datovat.
SPEAKER_02Pak jsem šla vlastně na pedagogický liceum a to jsem ještě si myslela, že budu určitě umění. Ale tak nějak se mě to jako bralo pořád s tou spoleckou a pak prostě nějak vyhrála ta speciální pedagogika.
SPEAKER_00A ještě bychom řekli, kdyby někdo chtěl dělat vaši práci a ještě má tu školu před sebou. Co je potřeba vystudovat, aby ji mohlo dělat?
SPEAKER_02Je potřeba vystudovat pedagogiku jako takovou, anebo i třeba zdravku, i to je dobrý, protože vlastně ta speciální pedagogika se hodně točí kolem zdravotních oborů. Hodně zahrnuje biologii, člověka, pediatrii, neurologii a tak dále. Takže opravdu je dobrý mít vhled do těch zdravotních oborů. A pak už stačí mít jenom nějaký svoje vlastní přesvědčení, že chci tohle dělat.
SPEAKER_00A to vám určitě nechybí.
SPEAKER_02To mi nechybí, ale občas to samozřejmě trošku kolísa, musím se trošku motivovat.
SPEAKER_00A vy zároveň máte vystudovanou i resocializaci. Co tohle obnáší, tahle část vaší práce?
SPEAKER_02Resocializace jako taková znamená znovuzačlenění člověka do společnosti, protože socializací rozumíme začlenění. Takže resocializace znovuzačlenění. A tam jde zejména o dospělé lidi, které byly nějakým způsobem vyčlenění z té společnosti, ať už třeba nějakým vlastním kriminálním jednáním. To bývá asi tak jako nejmarkantnější, když mluvíme o resocializaci. Ale zároveň jde i o ty rodiny s tím postiženým dítětem.
SPEAKER_00Proto ty trpí často velkou izolací, protože taky z té společnosti vypadnou vlivem té nemoci a toho, že mají úplně jiné starosti a hodně starostí než ostatní rodiny.
SPEAKER_02Přesně tak. A i tam právě je potřeba se tím pádem zaměřit na to znovu začlenění a na to přijetí do té společnosti. A potom právě se ta recializace zaměřuje i na ty děti, které buďto zdraví sourozenci, kteří byli také vyčlenění s tou rodinou, takže je potřeba je znovu začlenit. Aby se třeba často se zdraví sourozenci stydí ve škole. Aneb jsou třeba i vyčlenění tím školním kolektivem kvůli tomu sourozenci s tím postižením. Nebo i co se týče samotného toho dítka s tím postižením, tak i tam můžeme mluvit o resocializaci, ačkoliv tam jde spíš o socializaci jako takovou, ale vlastně ta už probíhá tím jiným směrem, tím pádem my toualizací můžeme trošku tu socializaci usměrnit na to vlastně inkluzivní začlenění.
SPEAKER_00To znamená, že krom toho, že pracujete s těmo s těmi nemocnými dětmi, jak pracujete i s jejich sourozenci a s jejich rodiči, taky pomáháte jim, aby to celkově lépe zvládali a mohli víc fungovat v rámci celé společnosti, aby byli méně izolovaní.
SPEAKER_01Přesně tak.
SPEAKER_00Bánko, řekněte mi, co vám na vaší práci dělá největší radost?
SPEAKER_02Největší radost mi dělá pokrok dětí. A tím, že ten pokrok může být, jak už jsme říkali, od toho nejmenšího detailu, tak vždycky můžeme nějaký ten pokrok vidět. Takže já vždycku mít radost.
SPEAKER_00A ještě byste říkali, že ta práce je i náročná někdy pro vás. Tak jako když máte nějaký hodně náročný období, tak co vás jako nabije zase, jak odpočáte, protože je dovedu si představit, že to je hodně intenzivní práce, někdy i smutná práce. Tak jak nabíjte sebe, jak se staráte o sebe?
SPEAKER_02Určitě fyzickou aktivitu, hodně prostě cvičení, chodzení do přírody. Já vím, že to zní jako kliše, ale opravdu to funguje. Zjistila jsem to až tady, že to opravdu funguje. Takže opravdu se někdy vydám na pěší turu a jdu a jdu.
SPEAKER_00Jakou nejdelší pěší turu jste absolvovala?
SPEAKER_02To nevím, asi takhle neřekla: nejsem úplně ten typ, co by si zapnul hodinky a prostě si měřil všechno. Ale prostě někdy chce to úplně nad tím přestat nadším přemýšlet. A nebo naopak, ano, třeba vyjci do té přírody a začít si rovnat ty myšlenky v té hlavě. Protože musím říct, že třeba mě nejde úplně vypronout tu hlavu, ale opravdu někdy potřebuju to začít rovnat a začít si tak nějak všechno třídit, i si třeba říct, co jsem mohla udělat jinak, co jsem mohla udělat líp.
SPEAKER_00Ono vlastně pomáhá ta příroda i kolem. Teďka jsme ve Weské dětské centrum Veska, kde je nádherná příroda, tady všude kolem jsou stromy, je tu klid. Tak to je taky vlastně dobrý tohle tohle prostředí, že jo pro ty děti, pro vás, že to pomáhá, kdyby to bylo někde v ruchu velkoměsta, tak to asi není taková.
SPEAKER_01Přesně tak.
SPEAKER_00Dobrá atmosféra úplně.
SPEAKER_01Přesně tak. Stačí se kolikrát vyklonit z okna.
SPEAKER_00Je to ten klid. Co plánujete dál? Co byste se chtěla naučit? Už jste se hodně věcí naučila, máte zkušenost praxe. Jakou máte budoucnost? Kam jest chtěla směřovat dál ještě? Co k tomu přidat? Třeba, nebo naopak jít víc dohloubky, nebo co vás láká do budoucna?
SPEAKER_02Mám v plánu ještě jednu vysokou školu. Chtěla bych se víc zaměřit na diagnostiku ve speciální pedagogice.
SPEAKER_00Tak já vám moc přeju, ať vás to baví, ať to i zvládáte a dobře kombinujete tu praxi ze další vzděláváním, ať vidíte pokroky na dětech, které jim pomáháte, a ať se vám dál daří.
SPEAKER_01Děkuji.