Představte si, že byste měli nástroje a techniky, které by vám pomohly čelit životním výzvám. V našem posledním díle jsem měl tu čest vést rozhovor s mým bratrancem, psychoterapeutem Štefanem Schwarcem.
Štefan je mimo jiné kouč, pedagog, organizátor celé řady vzdělávacích a seberozvojových projektů. Dělí se s námi o své metody školení lidí ve výcvicích, terapii zážitkem a indiánských rituálech. Ale i o to, jak může tato praxe pomoci lidem projít různými lecky náročnými etapami v životě.
Někdy přijde v životě období, kdy se nám svět změní za okamžik na život PŘED TÍM a PO TOM.
Možná je to narození dítěte, ztráta blízké osoby nebo jiná životní změna. Štefan se s námi podělil o jeho přístup k tomuto procesu. Jak se vyrovnat s těmito výzvami a nepříjemnými situacemi. Jak se zachovat, když se nám život změní, jak mohou lékaři pomoci při porodu a jakým způsobem můžeme porodit bez problémů.
A konečně, ponoříme se do tématu vnitřního hrdiny. Štefan představuje svůj pohled na to, jak můžeme být svým vlastním hrdinou/hrdinkou. Jak důležité je být otevřený tomu, kdo jsme, co milujeme a kam kráčíme. Diskutujeme o výzvách, které nám mohou překážet na cestě k našemu vnitřnímu hrdinství.
V závěru se můžete těšit na příklad relaxace a prožitku transu.
Odkazy a další inspirace:
Web - Do světa
Heroes Journey
Cyklus hrdiny
Vision Quest
Individuální terapie se Štefanem
Instagram Podcastu O TOM
Web Jakuba
Představte si, že byste měli nástroje a techniky, které by vám pomohly čelit životním výzvám. V našem posledním díle jsem měl tu čest vést rozhovor s mým bratrancem, psychoterapeutem Štefanem Schwarcem.
Štefan je mimo jiné kouč, pedagog, organizátor celé řady vzdělávacích a seberozvojových projektů. Dělí se s námi o své metody školení lidí ve výcvicích, terapii zážitkem a indiánských rituálech. Ale i o to, jak může tato praxe pomoci lidem projít různými lecky náročnými etapami v životě.
Někdy přijde v životě období, kdy se nám svět změní za okamžik na život PŘED TÍM a PO TOM.
Možná je to narození dítěte, ztráta blízké osoby nebo jiná životní změna. Štefan se s námi podělil o jeho přístup k tomuto procesu. Jak se vyrovnat s těmito výzvami a nepříjemnými situacemi. Jak se zachovat, když se nám život změní, jak mohou lékaři pomoci při porodu a jakým způsobem můžeme porodit bez problémů.
A konečně, ponoříme se do tématu vnitřního hrdiny. Štefan představuje svůj pohled na to, jak můžeme být svým vlastním hrdinou/hrdinkou. Jak důležité je být otevřený tomu, kdo jsme, co milujeme a kam kráčíme. Diskutujeme o výzvách, které nám mohou překážet na cestě k našemu vnitřnímu hrdinství.
V závěru se můžete těšit na příklad relaxace a prožitku transu.
Odkazy a další inspirace:
Web - Do světa
Heroes Journey
Cyklus hrdiny
Vision Quest
Individuální terapie se Štefanem
Instagram Podcastu O TOM
Web Jakuba
Dobrý hránové čer nebo poledne. Dneska mám to speciální hosta svého bratrance Štefana Švartce, se kterým si budu s ním povídat o něčem speciálním, asi co cestě hrdinů. Máte se na co těšit. Probereme to, jak se k tomu Štefan dostal, proč je to možná zajímavé v kontekstu dnešní doby a jak by vám to mohlo povmoc v vašich životech. Výtám, že se vám to mohlo povídat, takého Štefana. Já tě taj vítam. Díky moc, že si přijel takle pozvání, se mnou si popovídat. My jsme se společně potkali v různých kontekstech. Tak jeden skontextuje, že našich mádečníckých letech jsme takého na společné chlupě se společními předky, bratranci a se střenice mi se tak potkávali v nějakém kontekstu Parled. Pak uplynulo, a ty sež dneska psychotrapeutem kaučem človekem, který vede nezyskou organizaci do světa, která se tady váruznýma přednáškama, workshopama, rozvojomejí má věc. Tak já tě nechám za chvíličku, kterýž tak doplnit Jedna z ešte spodstatných věcí, kde jsme se právě potkali, je trapeutický vícvik, trapie zážitkem a indiánský rituál, výžný Quest a celá řada dalších indiánských věcí. Tak, já to možná nechám takhle, co ty by si dodal za sebe.
Speaker 2:No, já bych dodal, že se považu ošťa za pedagoga, nebo že jako školy jim hodně ví, že ta terapie a kaučenky je vlastně nějaký typ specílní indikovalí intervence nebo pomoci nebo nektoríc, prostě že sež tam, když z pozici k tomu se o věce chradit, nebo je náhlížet, nebo je doprovázet. Takže, jak si říkal ten vícvik, tak já vlastně školím, vlastně teď už nevedu tu nezyskov koalé. Více školím, tak to je asi i taky zdrujímých přijímů a velkých zájem, protože školím hlavně to, som mě baví, a ne to som mě nebaví.
Speaker 1:To nedělám, a co ti baví školit.
Speaker 2:Bavím je školit věci který pomáhy lidem procházat, přecházat přez různá místa v životě, to co kdy mám pocit že oni si berou svoj inspirovaní a rozstou, že se jich to dotýká jako osobně. Mohu, bych povod zvířit nějaký témata vourovení hloubš, jo jo třeba hranicá konflikto, kde se hádáme, kdo kdy, kde nastavil v nás hranice. Jak my víme o hranicích jiných lidí a jiných věcí, jak na nich vedeme spory a konflikty jaké jsou jemné dovednosti výchovné.
Speaker 2:když používáme strategický přístup a přemýšlíme o tom, jak tohle individuom tohle dít potřebu, abychom komunikovali, čli strategické výchovní přístupy tady jména pro pedagogii a pomáhající pracovníky, sociální pracovníky a tak dá No. a pak samozřejmě Hero's Journey, cestár dynů, a hodně se vynuł psychoterepeutů a pomáhajícím pracovníkům, takže všechny ty věci jak pracovat s lidma jak lépa a individualně nebo ve skupiném kontextu, ale jak hluboce dosahovat nějakých cílů a proměn, který ho nipotřebují, jak je vykovat lépe, jak si přítnat svoje věci.
Speaker 1:No, do té cesty hrdinů, do toho ještě půjdeme. Ale ještě jsem si mi tak jako drnklo za ucho Vnímav to, že teda většiná toho tvého záběruje k dospěvém, k dospěvém populaci.
Speaker 2:Jo, já jsem dělal vrátku let s dětma, a jak jsem se stával víc a víc zkušeným v té věci a s běhlím, tak jsem dál, tím víc nohau, až ve mě začlo před téka do slova Ta potřeba to nohau někam dáva. Dokonce když jsem se pokusil, to nedělat, tak se začli dít chyby. Takže jsem začal musit jako muset šířit, vylývat to dobro, které jsem zistil, zase někému další mu do jeho kibličku, aby s tím něco moh dělat. Jo, takže to dělám. A ještě jsem zapomněl, že se hrozně moc bavím protestováním proti nešvarům doby, jako jsou právě zákoutí vobrazovek, zákoutí rychlího života a generační obtíže, které to nese, a pomáhaním rodíčům v tom, jak tohle to překoná.
Speaker 2:To je tak jako jeden velký díl tématu jak na mobilitablety, internety, influencery a věci, co děče vlastně nechápou, tak jak se do toho ponožit, jak udělat drubna výchovna mýsta, jak je vopečovat individuálně měl nějakým přístovem, aby to dít, je prostě bel vybaven a mohlo se porvat s těma věcma jako je závislost na vobrazovkách a já nevím, jaký sociální kontakt je, ich poruchy a tak dál tak aby hledání identitia a tak dál, aby ty témat a moderní se dostávali do akce, aby vonychom dost plímluvili, protože, jako v dási říče, prožíváme jednu z největších oddálení generací kvůli rychlosť technologii, kteví kdy bylo, a zejména na úrovni komunikace, čtení, lidem stváří, které se teďka děje pomocí kouzelné skřínky, kterou nazýváme mobil.
Speaker 1:Že to třeba Nebo tablet nebo kratka, přesnámkou kameru, koukám na nějakýho jiného člověkře Vždycky tak Ideálně a spojně teraz se mnou něco komunikuje, ale v orčím případě čumí vonda komp. To třeba sledu taky, že je trend, že děti koukají na jiné kluky, které hrají na kompu. Já tomu nějakon nerozumím. Takže to nechtějí zkusit.
Speaker 2:Na toto paradigma se mění, že se dáří, že v buduci se pravděpodobně díky kvalitě virtuální reality a toho rozšířeného světa, že se rozdělí lidi na ty, co to chtějí prožívat ve fyzické realitě, a chtějí, si ty věci vosád a prožítě, řekníme 5 smyslově. Ale to potázka, si celá ta technologie nedojde i do těch smyslů?
Speaker 2:v podstatě, aby je oslovala návlíci. Přece kostím, který evokuje čití na kůži, je hrozně, hrozně interaktivní, to propojit z jinou osobou V tohle chvilku. Rodíme a plodíme v nemocnicích, možná se tam budem i roznožovat pomocí nějakých technologii, tak dál ten futurizmus, vlastně velký témat. Jde to tak ryche, že z toho je podstatě obava. A navíc prožíváme po prví v historii pro pojenej svět internetem a angličnou jako esperante moderní doby. To tu nebylo čli. Prožíváme kolektivní emoce, kolektivní paniku, kolektivní zoufalost, že nevíme co s tím, ale hlavně kolektivní emoce a velkou polaryzací. A to je taky důh doby.
Speaker 1:Vrátím se, nebo spíš mě to přijáží, k tý otázci jako proč ty děláš, co děláš. To je to dvoje životní volání.
Speaker 2:Já dělám věci, které mě inspirujou, mě se líběji, mě přišli úžasný a mě někam posouvali. A když toho, co bylo pro mě je hodně, tak automaticky mám potřebu dát to dál, něco s tím dál dělat. A ani ne jako že šízit pravdu, tak něco, ale jako kdyby to dobro vrátit. Když nalívám, tak to zase jako by vylít někam jinam. Tak znamená, že, protože se cítím jako někdo, kdo Já si minimálně jak ovládá, že nemluvím, asi jako úplně jaký jednodouše nebo já neměk to říct, prostě tak, což ukazuje ponámí jazykový zdatnosti, tak mi přijde zmysl, bym to dělat, prostě hovorem tím, že mluvím, tím, že něco říkám.
Speaker 1:I proto tady nemě natáčíme, ale jenom si povídáme, protože já mám počiť, že je jeden z těch darů, co my jsme tak jako podědili Mimo chodem, až je to pomáhaní tak naš spoličný předek je pomáhač.
Speaker 1:Takže jau, super, tam máme hneskou propojku. Prosím tě, jedna z těch věcí kterou, která vlastně nás jako propově, a za mě tím dal, tím víc, ty poslíní dva tředoky. Já jsem z toho byl na několika vyžín kvesty. Což pro ty z vás, já myslím, že už v nějakém podkáztu tady jsem jako to zdílen, tak možná ho najdu podpoznámkami toho dle dílu 37, díl neskama. Tak nám nějaký vodkáz A možná vzávěrdu ještě posluchače pozveme. Kdo by si chtěl přijít pro nějaké hledání V návaznosti třeba na tu hrdinskou cestu? chci to stočit k té hrdinské cestě. Jak to by přišel vůbec jako heroes Johnny, ten koncep, jak to je, takovoslovil počiť hodně, co v tom říct.
Speaker 2:Někdy v roce 2012-13 jsem vyl v půlů školitelů erazmu tehdy mládeže v akci, a dělal jsem vůzny semináře pro pedagogii a pro mládeš a tak dál na nějaké jako mezinárodní úrovni, tak jak ten erazmus běží. Jednou z aktivit byla výměna zkušeností, prostě lektorů, ktejí tam byly. Naše společná kamarádka, bára Rody, měla známou která pracovala s technikou heroes Johnny, a já o ní přišel, protože jsem zrovná ten den musel ho cestovat, takže jsem tím neprošel. A pak jsme se o tom povídali, že na dalším kurzu rok pozdějc bylo součástí jiného programu se tam také pracovalo s tou liny. Já jsem se mohl připojit co to je, ale kteří mi to vysvětlili tím příběhem toho univerzálního mítu a tak dál. No, a tak to začlo, a začlo to byť silnější, mohuťnější a v podstatě posledných pědlet.
Speaker 2:Chystám knihu, čtu všechno, píšu v tom prostě věci, vytvářim kurzy a věci, a je na té bázy, na té platformě jde na prostá většina mý četby, co čtu, tak s tím nějak jsou vysí rádská mitologii, že možný, prostě věci. I v té terapii mi to hodně ovlivňuje, že když je ten moment, kdy se klientově stávám vlastně průvodcem, který je na té cestě hrdině nějak specificky definován, oproti tomu terapou, který je zapojen jenom mě jak v různých konceptech, nějak, tam nebudu rozzabílat, to je složitý. Takže já jsem si jezdil svět z Hirotčerny. V podstatě se dáří, co jsem byl v Americe, kdy to mu ve Skocku do Německé s dím do Čech přijel Američan Bred Stevenson, se kterým jsem můj vlastně známý přítel, doktor Stephen Gilligan, na kterým jsem byl, že ho v Skocku literatora, kterou jsem četl, prostě tak s tím souvisítet. To je celý příběh hrdinský. Jo, kde jsem mě stal kolem toho? To bude v takně jeze, možná že tam kapitelka bude věnovaná. Těm pojichř zádech jsem vyšplhal, abych dělal to, co dělám To tam. Asi by mělo by, tak nevím ještě jsem se to mu nevěnoval. Zatím dělám obsah.
Speaker 1:Super, super. No, takže je to. Slyším, že to je hodně protkraný tvým životem a zleva, sprava, ze západu, ze severu. Já jsem pochopil, že i na Slovensku si byl teď na nějakým. Já no ale už ústmě věží trošku akci, ale tak ta inspirace je hlboka. Díky, co ti híro z Djilny přineslo. Když by si uměl vyjádřit, co jsou ty klíčové věci, který z híro z Djilny pro tobe přišli, jako z nějakou metodikou pohledem.
Speaker 2:Já jsem se vždycky prožíval jako hrdina.
Speaker 2:Některí lidé to tak nemají, já to vím, protože s tím pracuju ale já jsem se vždycky prožíval jako hrdina. Vždycky jsem věděl, že na mě nějakým způsobem svět čeká. Kde je ten můj úkol? kde je tam moje přidežitost? Narodil jsem se šestí o července na umrtí mistrán a hůsa od malička, od tůdlýho věku, která vysetlala, kdo ten hůs jako byla, co udělal, že já umřel se nějakou svou jí pravdu, že se dobrovolně nechal jít prostě soudit a pro svý názor se nechal v podstatě upálit. Ať už, to je historicky. Jak chce ten mítus ve mě, tak to by probouzen. A jak se potom dělím, ústrky mě v sítku Lešíká Nován, tak jsem zpětně z dospilého v jakou mohl posloutě.
Speaker 2:Jak je možný, že jsem to prošel a přežil bez stráty kytičky? v podstatě jsem se nepovažoval za někogo, kdo v fózovkách dostal přes držku, a ale spíš jsem se cítil na drzene, v tom posíleně, Jak to, že v utrpení můžeme mít vnitřní síly, takové, který nám pomůžou zdlat neuvěřitelná muka a trpení. Já jsem neměl to na nějaký úplně super nauvěřitelný, ale teď je to prožíváně. Jak to, že nám, když jsme byli děti, zubaři vrtali zuby a nepoůživali anestézi. Jak to, že jsme to dali, jak to, že tu ano, doktor to předrušoval, nevrtal stále, protože my jsme museli třeba týbule sti, ale prosil jsme tím. Já si nepama to, že byl stál umrtovovák. Dneska je to běžná jsou pain killer je běžná jsou část ducha doby. Takže, jak třeba už i uporoduje pain killer v podstatě můžný jo.
Speaker 1:V prozezdí tramvaj snám je svět růžovější. Vnitřní polépení.
Speaker 2:Krasný, no, a po vašu bolesce jsou část života a situace híjel z černy jsou situace kdy nám nepomůže, o té bolesci dát ruku prejčo, že když máme ruku naplotně, tak první co se biologicky děje, že tu ruku dáváme prejč, protože to pálí. Ale v životě jsou psychická místa, duševní místa, místa která aktivují naše nebo požadují naši duševní sílu, mentálně, duševní sílu, psychické síly prostě, a chci jí po nás něco, něco jiného než svaly, a chci jí po nás jestli odoláme nebo neodoláme, jestli vydržíme, nevidržíme. Jak je možné že to přežíme a neumřem? Tomu se venoval Frankl. A lidi který přežili koncentráke a neuvěřitelní útisky, a jha, a tě lidé čelí různej útrpení, a ta metafora vlastně porodu, kdy to je bolezd které není možné se vyhnout, no, je jdeš, píchneš nějakou lumbálko, nebo já neměk se to mu říkám, no, jen do Páteře dávají Jak se to mu říkám tak mi to vypadl.
Speaker 2:No, to je jen Tak. Můžeš u toho nebejt nějakým, nebo dokonce musíš, aby ti to zachránilo život, u toho nebejt, že ti uspějí nebo něco. Ale každopádně tu je nějaká epidural, a to je stav, kdy ta žena se má stát matkou. Je to nevyhnoutelná věc? Teď se to už všechno děje, když už je ten porod K tomu, že to dítě víde, že už tam nemůže dál zůstáč, lidojde kake změně, Velike změně, a dává ní růce. Přejď, že já nebuji já jdou, přejď, že já to nebuji. To nikomuže, ani to nikomuže nikomuže nespruchodní Zatím, co jí tam bravurně raděj. Pani, teď to zkuste prodíchat. Čili. První co jí říká je musí s tím nějak vejít, choć třeba namíč, choć do sprchy něco dělej. Ano, jsem zase jeden z těch můžu, co mluví o porodech. Sam si to neskusil, ale za to jsem mohl pozorovat. Já neskusil hodně věcí, a ani zkoušet nebudu.
Speaker 2:Ovarvá máme 3 děti, ano, ano. A říkají musíš to nějak porodechat, nějak s tím buď. Teď ještě nemůžeš rodit, takže porodejchej to. Což je zajímavé, pře to jsou vlastně lékaři.
Speaker 1:Jogini, to jsou lékaři když ti říkají díchej, ano, ano, dehěj, teď ti pomůžeš, to ti na interně neřeknou Ano. Ano, ani nikdy nežá na plec, němeště Na ty drugi.
Speaker 2:Ano, a nebudeš ti měřejí tept, tak ti řeknou chvílku nevod, že jdeš na ct, kone díchej. Ale jinak někdo s dehem nepracuje, jenom porodnici. A zajímujš že v poslední fázi porodní, když je takzvaně žena dostatečně otevřená což taky zajímavá věc když už jsme na lomení, tak že jsme do otevření životu, které změně? tak ji říkají, a teď tlačte, a tlačte přímo do bolesti, jako kdyby do jádra, a přesně tam, kde to bolí, tak do toho zvyšte tu bolesti, jako by tím, co děláte, ono to přijde. Nebojte, jenom teď to bude hrozný, jako ano to samřejte.
Speaker 2:Existou porody při kterých ženy netripě nebo můžou to mít prostě na programovaní, jak té bezdiskuté. A teď mluvím o takovém, tom témetaforze, zpíš, jo, a to jsou životní situace, který se děje desítky za život člověku, že musí něčím projít a nemůže to přebolet. Jen tak musím se tomu vyjenovat. Jo, třeba nemi stráta dítěte, to je hrozná věc A nic z tím nepovžet.
Speaker 2:Musíš s tím nějak by a neutečeš před sebou a před něčím, jo, nebo nějaká hrozná, taková, dle věc, a ta věc mění život, napřed tím a potom. A jak to, že to projdeš, nebo jak to, že žiješ dál, jak to, že dycháš, jak to, že to vůbec lze po nějaké době, co ti pomohlo? To je přece průchod životem od jednoho k druhému, a může to být i veskleze pozitivní. Jenom tvrdím, že je to vlastně velká změn Vždycky, že je to o předem kolem změn v životě člověka, a často kráne pomůže utéct vůdbulesť.
Speaker 2:Ale projít tím, při jenovat pozornost tomu, co mi dělá zle Prónikavou pozornost, být s tím, nevyhazovat to, nezapozovat to, a to je věc, která mě na tom fascinuje, mně osobně, že vlastně v životě mě lecou zbolo, ale nebo lecou bylo tešký, a já jsem můžu dívat zpátky jak to že jsem to prošel, jak to fungovalo, a hluboce vnímám z terapie, s tím, že pracují z lidma a dělám psychoterapii, tak vnímám to, jak oni čelejí té bolesti, co to se mnou dou dělat, když dou se mnou, jak procházejí, a to je pro mě hrdinská záležitost. To není o tom, že zalihnu bunkry a někde se sebe obětů a napíšel tom 10 románů. To hrdinst týbivá, často tichý, v rodinním kontextu nebo v pracovním kontextu, v osobním kontextu, že to ten člověk vlastně má, a je to popřinuvovojoho vnitřního hrdinu, hrdinku.
Speaker 1:To je krásný. to bych chtěl ještě víc, když se jste být vlastivou dáme stranu tý porody, protože některý posluchačky můžou nomítat, že nám z mužkou těla se to hodnotí nějak. Ale zajímalo bym městí praxe můžem nikoho měnovat, ale jenom, jestli tam jsou patetny, který ty pozoruješ. Co jsou to, jak se to projebuje, to hrdinství v tom běžném životě chlapa 40, 50 let? Je tam nějaký vizor, který už si par krat zaznamenal podobnej?
Speaker 2:Já jak sledu tvou práce z Heroes Journey, tak mám pocičet, že naše práce jsem malinko vodlišuje v tom, že ty seš takovej energický v tom a vnímáš to hrdinství, nebo já to tak cítím. to tak možná není, jako by věc, která je ohromná, velika, a já spíš to mám u toho, že je to nějak nevyhnutelný projít vod někut, někam třeba podat výpověc, řekl, že jí dělat něco jiného nebo rozhodnout se k tomu, že budeme mít dítě a pokročíme nějak v životě, v partnersi a tak dále.
Speaker 1:Nebo se spolu už nebude.
Speaker 2:Nebo se přihlásím ve svých 35 na vysokou školu. Tak já to vnímám mnohem víc jako nevyhnutnou sílu, kterou, když odmítáme, tak začínají problémy, a nevnímám to tak tak, tak jako opravdu vnímám ti šejc. Ale ještě jenu zapomněl samotázku pro mň.
Speaker 1:No, jestli jsi se kuknuješ do tý tvojí trapeutické praxe, jestli tam vidíš nějaký porovný patterny, jak se to hrdinství jako děje v tom měmnějším, tak jak v tom teď, kam luvíš jo, muži, ženy, předchvíli jsme byli uporodů, tak.
Speaker 2:Jo, jestli povřemě nejpríbych, jo, ja Jechet nechco těchet. To jsou stovky příběhuva situací, ostav kdy. Ale když si mluvou, tom 40 lety, muži, jo, tak kde je ta vodváha? a nejde na mou vodváze, ale kde je ta informace? hele, to co zdělal do teď je dobrý, mohotovo. A co teď? Tak, to je prostě velký. Nebo žená, řeknime stereotypně gender, vědy z Balhans, ale žena, tak do teď jsem se starala vo děti. Tam je teď kávo 18. Skoro Venku, už nás tak jako nepotřebujou Na partnerství jsme na 15. A cedle zapoměny. A co teď? Protože jsme se točili, nám klohnem děti. A co teď, jo? nebo kim jsem kdy byla? nebo holčace dokončí vejšku a skončila tu mysli, uvinikající studentky, která dělá to, co ji rodiče řeknou je úžasná, skvělá, perfektní. Teď to má. A co teď, jo? A těch příběhuje tisíc. Nebo když se vezmu jak v obyčinu pubertu, do teď jsem rodičům věřil, byl, jsem snima, všechno mě bavilo. Teď mi to začíná trošku štvát, co oni dělají, vidím jejich pokrytectví a hlavně potřebuji přvodních a potřebuji žít svůj život nějak. A jak to mám udělat? co teď?
Speaker 2:Jo A zase se děje děsná bouře a změna. Mám firmu, ta funguje dlouho, nedělám co dělat mám, a tak se děje nějaká krize, změna, a zase je to tady, a co teď budeme dělat? A děje se krizové řízení a najednou se to celé předělává a najednou se naplňuje to, co předtím nešlo. Čedný, pro mě je to tisíc a jeden příběh v životě muže a ženy, kluka a holky, nebo v životě člověka, který musí projít, a budem jim čelit jako výzvám, některým dokonce ultimátním výzvám. A toto je systém a setting jak to procházet.
Speaker 2:A není to tady jenom probolet se skres, je tam víc foru, víc spůsobu, jak to dělat. Ale on to není jenom jako for, ono to je jako životní schopnost, dobrě tím projít. My se teda učíme z těch věcí, že máme slepotu na svý, vlastní věci do velkým míry. Ale ty to znaš s vymhofa, že ty to znaš s toho, když se lidí otůžují, že jak to rozdejchají u prostřed paniky v zimě, jak se to stane, že se tam uklydní, uvolní a na jednou jsou tam blouho. A to de. A jak to uděláme v panice v životě, když je kolem chaos načiná zmár zmartřá rodiny, rozvod, děti, majetek, právníci, agresivita, která je kolem změny v práci, protože pošťák vždycky zvuní dva krád nebo starosti nechodí sami.
Speaker 2:Tak v takovém lesstavu, jak tam najít klid, jak se uvolnit, jak se připojit technikám, věcem a to nejsou v jenom techniky Jak to udělat, tak aby to byl ty, aby si šel dál a aby to bylo proto ve co nejpřijatelníš ještě to skončí. Ale to, že to je zmár, to je bez diskuse jako z hůksenky nezby de nic bez tvaráši dáhmota. Ta nemá z motýlem nic společnýho. Takže pro hůksenku totální smrt, zmár hotovo. Není tam nic, tam nic nezůstané. Jakože Je nevím, jestli si motýl spomené, že byl hůksenku, aké to bylo skvěle, že rád listí, bylo to perfektní. Já myslím, že je to motýlo, je trochu jedno, je to nějaké dokonalé vyhození. A jak se říká musíš zemřít, řívneš, zemřeš, aby se nezemřel. Až zemřeš, tak se těmi to přechody stávají. Naše starejá umírají podzim našeho věku, ale ten je každý rok, a my musíme něco vyhodit. Už to není, už to není, a místo toho bude něco nového.
Speaker 1:Hled, co pravdáme, je třeba v tvém životě za poslíh 5 let byla nějaká taková hled těžký průchvat, když si jako čelil něčím vostrýmu a využil si to, co vlastně už víš. Vo hírov z dělny, když si s tím jako vědomně zacházem když si si spomeníš na nějaký jako fak ordíl, tak ten, což my v té metodice máme, prostě taková ta ultimátní výzva.
Speaker 2:Hele, já jsem poslední zažil někdy v roce 2017, znova 2018, necůším tady 17, 16, netuším. Ale jenak mám každý rok tak dvě, tři věci, kdyj absolutně nenajdu a dostanou mě, a je to úplně a musím teda, a netrvá to den ani týden, ale třeba fakt jako měsíc dojezdu, a když si na to spomínu, ještě půl roku. Potom tak se děje, ale furto není to ultimate ordíl, že by jsem tohle já z toho prožíval. Ale třeba v naši nezyskovce se dělala krásná věc. My jsme byli ve skrze úspěšný a měli jsme dlouho nebo já jako šeftaj organizace se měl dlouho vnuknutí, že musíme školit, že to musíme dávat dál, a my jsme na tam měli čas, protože jsme dělali spůjštou práce a pro práci nebylo možný, se dál transformat, rozvíjet.
Speaker 2:Takže jsme nezačali školit ostatní dospěle, aby to také dělali do ostatní organizace, a nechovali jsme se jako ten starší brácha, který předává a zdílí ty zkušenosti, který má Místo. To jsme furt dělali, tu práci. No, a až přišli prostě taková krizy, že jsme na jednou neposleli změnové hlášení na ministerstvo, z toho znikl velký problém a vraceli jsme dotaci o ohromné sumně, která se blížila milionu té v nezyskovce, jako něco, co ve vlastnictví nemá, že tak to vytánoš že v tamáš dotace, který jdu za něčím, že no?
Speaker 2:a my jsme se v tom pláceli hrozně a světe div se začali jsme školit, že jsme měli peníze z prody, tak školení. Takže takže nás to donutil negativně, to pozitivní směň jak toto normální formu, jsme to nebyli schopným skutečně tak přes krizy jo, a my jsme na to vidělali, na to pokutu, na to vrácení a a dostal v nás to úplně někam jinám. Tak to jsem prožívá jako šeftý organizace jako vstek, peklo absolutní, a trvalo to rozhodně víc než rok.
Speaker 2:Je jenom to vyšetřování trvalo dva roky. Kde kdo je tam za diletanta? a pak zniklo penále neskutečné. Za tu dobu, co to vyšetřovali, tak nabíhalo penále. No ne, to je krásná vect. To si nech někdy vykládat.
Speaker 1:Ale a co ti pomáhalo v takový dle to absolvat jsi řekl že to je zhruba rok s čím si ty pracovalo.
Speaker 2:No, já myslím že to trvalo dva roky, nebo?
Speaker 1:tři roky jenom ústih.
Speaker 2:A to byla. Když se na to vtážte, se vlastně nikdo nezvědal, co mi pomáhalo. Já jsem absolutně předpokládal, že to nikdy jiné nevyřešíne, že já a že všichni mý kolegové, kteří byli naprosto zlatí tak přešli se mnou do toho dle modu, modu, ve kterým teď to buď uděláme a seberem všechny síly, já zabujem a postavíme se, nebo ne. A já jsem byl absolutně přesvědčen, že to je jediná cestaven a strach. Jsem dva, tři lidi, který jsem dělal kola se ve Lenku, pepu, a my jsme to vymakali, my jsme stělali porady, my jsme prostě makali, ale to jsme neměli skušnosti jako krizový řízení. Já se věnce, všechno.
Speaker 2:Prostě jsme to jeli intuytivně. Takže zase někde je vybudované nějakým úvnitřní hřidina, který mi pomáhalo, Ale co mi nepomáhalo, nebo co mi ten tým zase úplně nevoba lil a vydržel, to se mnou je vstek frustrace. Takže to takhle funguje. To my jsme se náhlásem, takže asi jsme vám neposledli dopis, a oni řekli jo, tak, to s to skupně všechno skazili, posíláme na vás kontrolu. Takže my jsme našli chybu, označili jsme i dostali jsme to před něco, a takže to bylo děsně zjimový, že já jsem byl vlastně nafrustrovaný, vsteklej a spoust tu toho času bylo vlastně vrcholně negativní, a to byla moja inward journey jako vnitřní cesta. Zase, jak s tím pracou.
Speaker 1:No tak pojď. To je jako frustracie, velmyslilná emoce. Jo tak, já si lidu představili, že za poslíš 4 roky celá řadu našich posluchačů v nějázovom momenti jako přicházeli, takový dle hustí emoce jak s tím, ty Co ti co děláš, No ale já jsem, asi mám praxi, která je hodně meditativní.
Speaker 2:To znamená, hledám někde v nadně nebo v jádru svého serce či duše jadrné odpovědi, moje vlastní. Takže tahle praxe pak mi určitě pomáhla, praxe těch vyžnů, questů, což je zase ta hrdina, praxe, kdy je hrdina sám v hozovkách, vbríše vel ryby jako vionáš a může si znova usmyslet co kudy pude. Pak mi pomáhalo mít pomáhající procesy. To znamená chodit do supervizí a diskutovat kolegy, odborníky, tu v obtíž, kterou je, a vědět, že v nich máme jako, že si tam můžu postižovat, můžu věci nahlížet, a od nich dokonce přišlo i konkrétně od Františkávatu, kdy bylo geniální zásach asi po třetí supervizi, czyli po radenském procesu ve kterém jsem byl tak svojíme uzábradlí venku a dáváme dýmku, a já si zase stěžuju na to, jak je to prostě hrozný a likvidační, a jak se vlastně likviduje nezizkovka, jak to teda zapíchném, jak rozprodáme majete, kdo co s tě máme udělat, a on mu ziká tak na to prostě vidělejte, a pro mě v ten moment jako zlom, čili v onu vlastně ty se sprchujíš v tom negativnu nějakou dobu, až se jednou ráno probudíš, dáš ti zase sprchu a ono je všechno jinak.
Speaker 2:To jsem tak nečekal, já vlastně vůbec že jsem měl. Ještě jsem měl jednu krizi, které osobní, kterou změňovat nebudu. Ale taky to bylo z nůli na sto, že na jednou jeden den a na jednou to má vedení, na jednou to má cestu a na jednou to dé. A ty vidíš světílko na konci tutunetunelu. A jestli jsem se nějak prohluboval, tu odolnost podobu, kdy jsem byl ve tmě a neviděl jsem nic a byl jsem zoufalej, tak vím že jenom potřebu umluvit, potřebu to dostávat ven, takže jsem musel nedávat, a můj kolegové to museli vydržet. Oni nedávali, se můli, a určitě jsem se pro spoustu lidí postavil jako stěžovatel, jako někdo, kdo je obět, a musel jsem s tím nic, mě neustále bojovat a říct ne, to si zasludit, si to přece nedával, pozor, nedělal z ty změny. Czyli musel jsem jít nějakou míru sebe, refleksy, která říká ne, tohle je tvůje krize, ta se nevěřeší, tak že půjdeš od toho, protože jsi můstšiš tím peklem projít až do konce. Stav se čestně. Všechny ty věci, kteji už jsem nějak vybudoval.
Speaker 1:No, tam slyším ešte dvě věci. Jednak mě to vrací k tomu obiví se bolest a tedy ještě do ní, že to je vlastně jako kvalita, kterou nevždycky kultivujem nebo nevždycky jsme k ní vedení systému mají má uspořádání, má typu školát, to do, pokud nevám nějaký osvícený, jo tam průvodce, učitele, cokoliv, a zdraví všechny, který nás poslucha, který to děláte. A druhý taky, že jsem sičil, že si proaktivně vlastně jako chodil na ty supervize, že prostě jako hele mám těžko nevím může to dopadnout jako totalním fíaským krachem.
Speaker 1:Zavřem to, ale vlastně chodím si o tom povídat a mám tu konzistenci, že to na jedno, dvě povídání, prostě rok, dvája dlouha doba. kde je to táhla krize? nebo je to to jako ta temnota, který se nůríží za znova? to je mentálně nároční.
Speaker 2:Jo jo, já vrazím tu teori, že můdří se radí o svých starostech, když jenom trochu mohou, a tě, co nemohou, u odborníku. Tak se radí prostě slajky. Ano a jo. A tej je jedna věc, protože být na to sám je rozhodnutí Vody. A jestli mi tvoje děváci posluchači posluchači, jestli mi tvoje posluchači napíšou, že to tak není, budu hrozně nád s ním a diskutovat o tom, jestli je samota volba nebo ne.
Speaker 1:Hm.
Speaker 2:No, jestli, když se i když se zoufaly a nad ně, jestli nemůžeš vít ven a mluvit, mluvit o tom Jedna z prastará knížka, která seme Nedyka a Kríž, taková evangelická knížička, protestantská, ale nádherná, přesně o teda krizie může, ve štyricíce, který introvertně, a co se mu všechno děje, když se teda rozhodne, že víde ven, čili, nebíd na to sám, bíd na to sám je volba.
Speaker 1:Jo, Tak Jak to bylo Utrpění je volba Jo jo. Boles je přiřezena, nevědnoutelná.
Speaker 2:A trpení je volba. To jsem líbilo No.
Speaker 1:Ano, ano, máme takovou, občas takovou trpící, a myslím si, že tady s přicházejícím podzime, jak to slučníčka je méně, tak tohle můžeme přicházejtit, jako to myslí.
Speaker 1:Takže mluvte.
Speaker 1:taky se vybavu, že pro mě toto štění krize já se mimo chodím předchozím díle hovořil co to je své poslední roční období a to je své hrdinské cestě vyvěděno mojí optikou, jak jsem zdělal.
Speaker 1:taky že jedna z věcí, která mi ohromně pomohla, byla terapie, práce s terapiou kteho, a to, že jsem zapojený v komunitách, ať to byl naš výcvik nebo to byl prostě mužský kruch, a to povídání a toho, že to vlastně můžu dávat ven a že mám kolem sebe lidi, kde si to můžu dovolit, jít do té zranitelnosti prostě, a vo nimi někdo mě jenom vyslechné, někdo mě jenom vytvoří bezpečný prostor, abych si to mohřít, někdo mě k tomu dál nějakej vhled, někdo mě k tomu dál nějakou otázečku, která mě přividek něčemu z mění perspektivy, jak jsem se na to sámeště nekouknul. takže to jsem se k tomu chtěl připoježit, že to považil taky za velmi důležitý a voto víc, že když si jako promítný trák klienty, chlapy, jaké to tam vlastně neoviklí já si dobro představil, že v těch pomáhajících procesích, profesích, kde ty sež asi blíž, z titulu toho, že, co teď děláte, dělají, to tam ty lidi chodí na ty supervize.
Speaker 1:Využívaj tyhle, ty máš ten pocit.
Speaker 2:Ale je to čím dál tím běžnější, že lidé chápou, co je terapie a chápou, co je supervize a coaching. A to je velký moviment podle mě, velký pohyb směrem k nějaké jako pomoc a nějaké progresy. A můžeme jí. Když bych byl takhle generální, tak je to zlogiky věci, že můž je vlastně stále někdo, kdo chce být dost, dost strajit, dost vzpríjmený, dost erektilní, a tu přesmičku siklitně nejte vážním posluchačí, kam až potřebujete Čiže i uzlobení a uchyby, potřebuje mě být dost, potřebuje být stále. A přitom ta metafora je i být ochablý také jako nemoc. A je to zajímavé, že tím můži vlastně, když poskytují pomoc nebo když si po ní douhu, říkat, tak vlastně jako kdyby dělali něco se z submissivitou, že teď se ti podvoluje a říkám ti, že to nemám pod kontrolu, czyli nejsem dost, a to je vlastně složitej stav. A tě hrdinové, kteří hou děláji a vyrazí, tak to chce klobou dolu, protože já to hrodo z chápu, jsem chlap.
Speaker 2:Ženy to mají mnohem mý, takhle, že se mi zdá s témé pozorovatelný, že jim dlouhodobě fungovalo, o tom mluvit, ale teď už jsou v takové fázi, že když už hodně mluvili o těch věcech a zdílili to se všem možním, tak to stejně nepřineslo změnu a douh teda koduborníkovi dále se pokoušel od ty změny. Proto já se snažím, dělat nějaký prožívání, nějaký zážitek, aby se to posovalo dál o tom mluvění často krátého. A teď je zajímavé, že můžu vlastně je požádan o pomoc. Tak to vypadá, že má teďka říct tomu druhým, co má a dělat A málo, kdy se nadechuje na to. Ono to bylo ke zdílení vodne.
Speaker 2:Takže když budu takhle generálizační, tak taková typická situace vymohla vypadat, že říká jak to má v práci těžký, a protože si zdílí starosti, tak promuže to informace. Tak teďka ona potřebuje vědět, jak to má a dělat. Tak já ji řeknu, co si o to myslí, před se mě žádá o pomoc, a to je znak nějaké submisivity, že mám přijmout kontrlu a mám to začící říkat, ale ona chce jenom zdíle, nechce rady třeba, a zase promuže pochopit tu platformu, že se jenom zdíly. Ok, to je zajímavý, to slyšet. Máš to, máš to těžký, je vlastně jako náročný, a zároveň pro ženu může být náročný přeskočit do tom momentu. Jsem ti dobrou radou, jsi můj partiák, partner, chlap, a já kdybyl na tvým místě, jak to dělám takhle.
Speaker 1:Takho tu chlapáckou jakože no jasně, dělá tak.
Speaker 2:To musíš udělat takhle. To co mi si můžu, je tak jak ho do opivka řekneme, že jasný lidi bychom nedělali, co jsme měli v tej brožuře.
Speaker 1:Hezky, hezky, hele, prosím ti, co ty vnímáš, že jsou nebo pro tebe v tom cyklu hrdiny, respektě cestě, hrdiny, že jsou také náročný momenty.
Speaker 2:Náročný moment číslu jedna je pro mě jako psychoterapeutá práce s tím, kdo jsem, protože tam čím dá, tím víc lidí v tom mým světě, v tymi jedné ze sedmi miliard pozerovatelen 8, myslíms jo, že to je.
Speaker 2:Tak to vypadá. Takže spousta lidí se pláca v tom, že nikdy nevěděli, kdo jsou nebo co mají dělat v životě, nebo teď tomu hodně nerozuměj. A muži specificky třeba cele život věděli a teď v té krizy středního věku neví. A to je vzoufalé pro dvojici, pro rodinu a tak dál. Ale musí se to přežít, to znamy se věledat, kdo opravdu jsem, je témá číslu jedna. Když si vezmeš, o čem si povídáme, vymysleli jsme si máme to vopravdu z nás, a nebo je to inception, je to podsunutá téma k diskusi sociálních médií a kontroly, která se vyskytuje kolem, je to z brusu naše téma, a nebo je to podsunuté a my si myslíme, že to je naše téma a proto si o tom povídáme. Čili zase, je to moje myse, je to moje já, to, co chci dělat, nebo to, čím si trávit kousek svých život, a přiž najvždycky se nám dáří časově věnovat jenom tomu, co milujeme a co je naše myse. Prostě, někdy dokonce je to jednou coutstí toho volnýho času, který máme, toho neplaceného. Ale ten čas, jako třeba na vyžný kwestu, že sedíš sám 3 dny, 3 noci, nejíš, nepěš, nespíš, tak sež vystavené i tomu, že ti nikdo netelefonuje, nikdo po tobe nic nechce, nemá žádný závazky, ty nikomu nic nedluží, nikdo, tobie. A z tohohle toho stavu bych řekl, že se někde rodí tůj vnitřní hrdina, hrdinka, která něco chce, pro něco se zrodil a věnovat a cítí to A je to tvoje, a nikdo ti do toho nekeca nedá, tam ten imprinting, to co je v tom filmu Inception, počátek, že nikdo nevleze ti do toho natalyk, že to připraví a ty to vlastně chce. Jako funguje reklama 3, která vidíš na šampón, a pak se jokupuješ, říkáš si tohle potřebu k životu, a už ani nevíš, že si to potřebuješ. Nebo je sítit o počunulě, že to potřebuješ. To je takhle fungujem. To je smetlupa, to je součást, to je špatně. Jenom časlo času vyhledat jenom sebe a tam se ptát, kdo jsem, a vydržet tu těžkou rubu, kdy to nevím je teklo, to je prostě ta témná část. A když se to začne vývovat, když se ten čověk začne blížit k tomu procitání, že vidí sítlo na koncitunul, tak to je nádhern, to vidět. Když se to začne dít a von, během 3 roku 2, udělá tu emancipacija, začne být tím, kým je to nejšťastnější, častokrát nejšťastnější období ho života, protože konečně dělá to, co má. A dneska, v dnešní nubě, jak je možný přítké všemu? tak je těžší zjistit, kdo se opravdu. Třeba se narodíš do rodiny, kde tě tě třičí tenis tě tě, tě, tě tě 20, ty si vždycky hrál tenis, hraješ tenis. A teď přichází otázka a jsem to já nebo to jsou rodiče? kdo to pro mě vymysl? a tam přijdou prostě erory, který zastaví toho člověka. Úplně.
Speaker 2:To není mystique, protože s té chyby se učíme, ale to je ten error, že se to blokne celý, že tam nějaká fatální chyba a ty deš prostě řešit to z Brusunově. Tohle je myse. A druhá věc, který čelíme na té cestě, hrdiny, a která mi přijde na prostový značná, jsou vnitřní protitahi síly. Já to mu říkám demon, resistence, demon odporu, protitahu. A demon neznamená jako díbel pro křesťanské posluchače, ale demon znamená jako metafora pro něco, co zlobí a má to jako ukrutnou sílu. A co je zainemové, že když se vrdince nebo vrdinovi stvoří záměry a něco chci, já asi mám tohle dělat, jo, a já vídu a budu to dělat, a pomalinku, ale jo, a ono se to zdáří, já mám spojnce, já mám průvodce.
Speaker 2:Tak je docela zainemové, že na to, aby člověk vykročil a uděl ten první krok, dalvý pověď, udělal tu změnu, kterou je udělal, první malý krůček, prostě Ubynil si letenku, že to na někám poletí, nebo stoupenku, nebo já nevím. Jo, symbolicky, tak mu ta samá síla, kterou on vytváří ten záměr a chce to a touží potom jako hrdinka, hrdina, tak ta samá síla je v protitahu a brání mu, to udělat. Takže, když je to fakt velký, co musíš udělat udělat, tak bude fakt velký ten démón který stráží to vít k tomu. Takže máme tisíc důvodu protože to neděláme. On je chytrý o nás brání, brání našího mosta zuzustat tam, kde jsme. Jo, to je to, protože na nevod chází. Také to, protože nevod chází z domátího násilí, tam, kde je tyranizovaná i ubližováno je. Také proto, protože to nějak udržitelný, ona v tom nějak umí vlastně bejt, když je to strašně Zároveň to nějak funguje, proč.
Speaker 2:A toto vít ven je tzn. Bejt sama z kufra na ulici a nevědět a vůbec nemýt plán, co se bude dít. To je mnohem děsi vější než děsnou realitu, zase je to zjednodušení, ale může to pomoct, tomu to pochovit. Tak tenhle poznání toho demona a poznání toho vnitřního dynamizmu přijde geniální. A přijde mi geniální trick přijít na to který jsou ty ultimátní zkoušky, který jsou přímo ušitý na tebe, na tvůj charakter, na to, jak tě myslí. Jo, když si vezměř závislos, jako třeba pití nebo drogy, nebo závislos na pornu, cokoliv, tak je tam vždycky zvrat, že na tebe zrovna na tvůj temperament mysl, a to to vzkvěle funguje. A tahle paten a v oběvití, že to je na tebe, na jiného to nefunguje. Ten té s tím v pohodě.
Speaker 2:Tak v oběvit ten trials, takové jemný zkoušky, který jsou součástí toho pekla život na fuzukách. A pak je tam ta velká výzva, která je vstoupením do transformace, do smrtě starého, do vzkříšení. Nějakou novou podobu, novou, novou byto Tam může být žádaná nebo pravdukný člověk dlouhodobě směřuje, protože to je velký, Ale teď často nebějvá, spojené třeba z prací a s věcma, že i když by se díval na to naší krizi v té nezyskovce, tak bych musel vidět, že jsem byl v dračí slujev fuzukách a že mi tam dobře nebylo a že jsem se z tím prostě nějak porval, a že mě to změnilo na 100%. Na příklad nedělám dotace, tak běc.
Speaker 1:A to bylo to další, které jsou částí hrdinské cesty, že ty vlastně, když to děláš vědomně, tak přijdeš k nějakému ponaučení, jakému léčení, něco, co vlastně jako ti to přidne se aha, a to je ta integracija. Tak jsem se chtěl do tůle krizi, kterou si vůdu popisoval. Co je toto?
Speaker 2:to léčení, které ti došlo. To je přesně vonoho, že hrdinka, hrdina tou transformací získává, dary léky pro komunitu, pro sebe, pro rodinu, zkušanosti, a dary opravdu dary, jako že kouzilo vlastně osobnosti nebo něco, co ti nezničí. To tě posílí, že ho se říká No, a tohle to posílení, s tím se čovek vrací do mu, do všechno, v každou není ho života. Takže pro mě to znamenalo pustit neziskovku, opředatí kolegini, a nebylo to hnét, to trvalo, proč jsem se cítil jako někdo, kdo to trošku zároveň blokuje. No, uvědomění si že dotace, finanční dotace od koukoliv je vlastně externí energie, jaká si definovaná penězma, za který si můžeš nějakou energie dál sprostředkovat, ať už je to, že jdeš na velnéz nebo že si koupíš knížku nebo že si koupíš jídlo za peníze, které utržíš ze školyní, který si za ty dotace dostal, blablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablabl, která se proměňuje.
Speaker 2:A když tuhle energi přileždí do nějakého dobra, do nějaké činnosti, tak je to hezký, to super, je to jako když se našvitamince prostě naběhne. Ti organizmus funguješ, to zhrosteš, je to zklidí svá lidě roz toho já nevím co všechno jo. Jenže pak přijde moment, kdy si to nevemeš, a v ten moment začína hardcore, protože ty stám přetím dopoval něco, co tam teď chybí, a začne to být blbí. A přišlo mi, že dotace je očená na nastartovávání věcí, na rozřezt věcí, kdyby se jinak neudáli, na jedinečné, unikátní věci, které by se jinak nemohli dít. To jsou krásné mecénářské věci, že tomu pomůžeš na nohy, ale dál ty udržovací.
Speaker 2:Moje zkušenost je taková, že já tudle energii nechci, a zjistil jsem, že rádši se setkám s desetí lidma, kdy jsou ochotní na výgend, přijedst na můj kurs a zaplatit mi, udělat ten obchod mezi mnou a jimi, a přiná se ty peníze v tomto směru. Já ti dám, ty mi dáš, a že mě to přijde. Ceny velice osobní, velice konkrétní, a dělé se to všechno na těch tady 1000 km, co máme v Český republice Přijím. Je to velmi zejímavější než dotace od někac z ministrstva, čež energii od někac z ministrstva, která mi nakonec neslouží v tom, protože se děou chyby, nad kterým asi někdo uméruce. Čeby mě to nebaví, tak na to jsem si přišel, a čeby to vedlo k séry dalších změn, který doprovodní nejenom to, že jsme začli školit, ale iž já jsem se uvidil jako někdo, kdo blokuje svojí osobo Úžasnou, perfektní osobo dobrem, které dělám.
Speaker 2:Ale uvidil jsem, že a to víš, jak jsem to opustil byde vej do světa jako nezyskovce. Se dáří mnohem líp, že se rozdělit. Tam jsou jiný síly, který začli funguvat, a já jsem tam někde v pozadí a dělám si tam svůje školeníčka, a tam je mi dobře, a zase funguvuje někde jinde.
Speaker 1:To je hezky, to si myslím, že může byť inspiraceji pro celou řadu lidí. Vlastně to dovolit, si to pustit a tím, že to pustim nebo opustim, nějakým ířet v úudu vydefinovaný roli vlastně to umožním, zkvěz, že to pak jako vlastně může chytit úplně něco, co já jako ani nedomyslím, jak se to jako může.
Speaker 2:To je přesně. Já jsem do svých vzdělání investoval téměř milion. Nebo mi s můj rodinou nevědechám ženu, protože máme společnou kasuřil, ale třeba do amerického školení jsem del asi 150 tisí. Já vím, že pro některé superbohate lidi je to jako mizivá částka, ale já jsem nejsem v těch rancích těch statisíců, takže jsem investoval hrozně moc. A pak si povídám s jedním švícelským terepeutem, říkám ale já se tady na tu metodu, co jsem studoval v T-Ameryce, sám aho říká no, to z ní jako zajímová příležitost k podnikání. Ne, a ji zajímaví, že se vlastně ty investuješ do svých vzdělání a pak se ty samí rády finanční vrací k tobě spátky, dáš, dostaneš, dáš, dostaneš neustále Jedne si použaš tu hračku těch peněz jako format, ve kterým se to zažívá.
Speaker 2:Dávání a dostávání, někdy pro někou ibraní, ale jinak dávání a dostávání. Ale to je všechno jenom ukázka. To, co my si dáváme jako lidi mezi sebou, lásku, pocity, vstahy, dáš někomu agresi, komu s to ublížel, sobě, jemu něto, nějak na nějaký úrovni není úplně jasný, a spíš mám pocit, že sobě dávání, dostávání, ty chceš někomu něco dát a mu ti řekne ne, já to nechci. Blokuje nějakej dárek, a pak se díví, že mu nechodí jiné dary Má tam zaplokováno.
Speaker 2:Že přesně proskoumat to, jak dostáváme, proskoumat to, jak dáváme.
Speaker 2:A pokud mám pocit, že v životě nedostává, tak seš na belbí barikáde, stránně barikády, zační dávat. Indiání se voravení třímají, praxi ve který, když jim seděje nějaká katastrofa, třeba je měkdo zemře nebo něco, tak oni všechno rozdají, všechno, prostě všechny věci, když mají A budou si někdy pořizovat znovat je šílený, ale nádhern, úžasný. Když máš pocit, že málo dostává, sklu začidávat, vejme si i gilitový pitlík, seženci 20 typů zrníček a zaší to do toho pitliku a dejte někomu kdo má rávěci a tak dává, a dejmu to jako nádherný dáde který nemá smysl. Ale dejmu to, protože ví, že von Tomiluje jenom jako obrázek, jako ruční práci, a dáš něco, co se že se odstlež na straně obdarovaní ho v ten moment. Jak si něko viděl. Ameliez Montmartre, to je dobrý příběh. To je žena, která v forčití fázi vlastně jenom se kouká komu co může. Dá Blábko vynaleznou skřínečku ze starejma děckyma věcma.
Speaker 2:Umělci, který něco maluje, nějaký vzkázeček, pomoci videokazety, prodavači zeleniny zařídí nějakou proměnu, vlastně, nesostříč si na to, co dostává. To je pak také dílem toho příběhu, kde vona dostává. Ale začle u toho jak můžu dávat, vždyť že dávají lidé, a více a snáze, protože cítíme pocit moci a pocit uspokojení. Aště drosti, ale musím říct, že v dnešní dupě to není o tom, kolik dáš, ale jestli v životě zažívaš očití, specifické typy dostávání, a je to, jak už jen tak umůžu, v párech, v rodinách, že všichni fordávají, manjel dává a péčí o děti, dává svůj čas na úkorto, že by moh, já nevím, vidělat víc nebo něco, něco, že jen na neustále dává děti, tohle prostě svůj čas, svůj píli, svůj terepi, rivos, já nevím, co všechno fordávají.
Speaker 2:A pak přijde na ten moment, kdy si mají vzájem něco dát, kdy mají něco dostat v podstatě, a jsou vháji, protože to by museli začít přemýšlele toho, jakou formou, jestli můžou dostat aktivní formou nebo pasivní formou. Je si chcíš tě jenom ležet na zádech a něco se s tebou mádí, a to bude velness, pro toho je dobrou, prostě kde jí dostaneš, a bude to jenom dáreček pro tebe. Ale bych příklad trhá masá, že tě někdo namasíruje a ty neděláš nic, jenom je tě to dává, ty seš přijemce totální, seš arát. Nebo je si seš jenom někdo k něčemu svolí, a to se může dít s ním, a tím seš někdo, která dává, pardon, to kecám. Ale někdo chce být aktivní, třeba že já dostanu, když tě budu masírova nebo když budu to droho osoba masírova, a to je pro mě dobrou, já to chci dělat, to je pro mě, já to chci, asi o to říkám, a v ten moment, já jsem ten, kdo dostává aktivně, a to jsou dva rozdíly.
Speaker 2:A já se domnívám, že k dávání se dostává let s kdo to znamená, já budu ten úžasné, který umé nádobí a vondině, kdo poděkuje to ale dáváš jo. Pak se ještě kdo dává souhlas, tak ok, tak jdeme na ten levílet, a já teda vzdám tady to bude to podle to, protože rodina je důležitá. Takže jsem dál souhlas. Prostě byl jsem štět, můžu to byť pasivně, musím si dřepnout do auta, bo ním je tam urvezou. Ale dal jsem souhlas, jo, ale kde je to rovena toho, že já se zasloužím dostat? a od těch nejbližších, protože jako dojíc na masáž, to je jednoduchý. A A dal ty mě.
Speaker 1:Tak, my se blížme ke konci našeho vysílání a mě tak jako celou dobu to tak je tady taky běžítělem, že moc rád bych naším posluchačům doprál ty máš krásný hlas, vlastně nějaký jako provedení vochudnávkou, podívat se do vnitř optikou té cesty hrdiny, o které se vlastně má víme. A tak vás milí posluchači, jestli teda zvolíšte fo, tak vás milí posluchači, zvů, abyste si, pokud máte prostor, pokud zrovna řidíte, tak si to asi pouzněte, až budete někde vbezpečí, tak si to puste znovu, a jinak se budete uvelibyť na chvilku, dělat si nějaký hezký prostor pro sebe a pro nějakou ochudnávku vnitřní cesty. Tak.
Speaker 2:Tak já vás poprosím, abyste si uvelibyli, našli pohodlné místečko, a samozřejmě, že máte úplnou volnost v tom, jak projít toho společnou imaginací. Já vás budu nabízet věci a můžete si je představovat nebo je můžete úplně nechat. Ať přicházejí samy nebo vyležně jako architekti. Ta imaginacja si vymýšlet, jak by to vypadalo, když by to bylo podle vás, protože vám z třeba to opticky úplně nezaplavuje. Dobrý je mít zavřené oči, pokud jste sami, protože sa zavřeným očima jste ve své vnitřním světě. A na začátku úplně jednoduše udělíte pár vědomých nádechu výdechu, prohlubte nádech výdech, a já vás poprosím, abyste si mítřním zrakem prohlédli své tělo, zistili, kde jsou, jaké místka která volají, říkají ještě teď to protáň, tady s tím zahýbí, tady teď to bolí.
Speaker 2:Abyste ho nechali tak volně spočinuté a co můžete, tak pozněnili A dechnechte volně, jenom zjiščujte, že se vám děje, není potřeba o někam tlačit. Zpíše ten čas na to povolit. A další část Zkus jste zaměřit na to, jestli cítíte tep na kotnících. Někdo to dokáže, někdo ne. Ale co? ty dokážeš cítit tep na kotnících A dokážeš cítit tep v podkolení A v tří slech A dokážeš cítit tep na kotnících, podpaží, zápěstí, nakrků A na spáncích. A někteří můžu nádokážet cítit i tep samotnáho srdce. A je dobrá vědět, že to tělo za vás samodýchá, samotepé. A v tůle chvilku vaše srdce distribuje docela jeho těla do každé buňky vaše jeho těla, do všech zákoutí.
Speaker 2:Jizev bolístek Pumpuje vaše srdce, kyslík skupný jako sílu energii, která bude spalován. A v tůle chvilku, bez vašeho vědomy, se ke každé buňci dostává cukřziatér. A ke každé buňce, v každou chvilku může voda, a ta voda oplahuje to buňku, čistí je. A nechte vaše tělo, ať se automaticky samo krásně očistí. A můžete cítit, jak s každé vaši buňky stává unava a starosti do hlou, dosedečky nebo do podložky, a stává níža do země. A stává níža do země, a všechny ve še starosti, všechny nánozy a unava jede do hlou a vše tělo zustává k lidně čistě sedět, čiležet, čistát. A ty starosti jdou dále, ještě blížek i hádrů, matky, země. A matka si je všechny vezme, všechny ty starosti, a ve svém úžasném jádru je všechny rozstaví na lávu, kterou jednou začas posunet do vyších sfer, zemské kůry, kde ta láva vytuné, a z vašich starostí se stanou drhé, kameny, diamanty, které někdy, někdy, váš potomek za desetitisí celať možná najde.
Speaker 2:A někde ve vašem stěm, svojí stěm, a někde ve vašem středu, ve vašem těle, je místečko, z které byste nazvali jako střed domeček jádru, podstata, kde to dneska je zkůste proskoumat místo od podbřišku až pokrk a najít místo, které byste označili jako mitro jádr, odkud záříte do celého světa a zkůste jednu ze svých rukou velmi pomalu na to je jádrá, ten střed, umístět a položití tam a uvelepte jí tam a tě jí tam. Dobře, ty ruce, to co teďka obýmáte z tevy v malém obětí, od sebe k sobě, a mezi vaši rukou a vaším nitrem je vaše tělo, prostor ve hmoďe, a chci, abyste věděli že to vaše jádro je životní silou, tam se vyjevuje a může být úplně čímkoliv. A ráno se to ve vás objevilo, když jste se procitli. Takže máte život a to jádro bylo přítomné vždycky. Už i v mám, někdy jste byli tak, to jádro bylo a ta slupka, to tělo se zvěčovalo až te musili ven s mámi a ještě dlouho jste prožívali jednotu, spojení s vesmírem. A pak jste při začli přibírat další slupky a nánozy kolem toho jádra psychického, informace, jako že jsem syn, cera, bratr, sestra, školák, školečka, kamarádka, marátka, partner, mám atáta a tak dál, zaměstnanec, všechno jako slupky přibívalo a přibívali další. Třeba já nejsem na jazyky, já nejsem na matematiků, a ty je jako kabát, jako slupky, které přibívali. Uvědomění si, že já nejsem, ale to vaše jádro může dělat co chce. Jentem kabát je filtr který ruší tu možnost, to dělat spontáně. Já neumíme mluvit s lidmi, já přece tohle neděl netančím. To nejsem já. To může být. Ale je dobré vědět, že to jádro ve vnitři si úsmyslí.
Speaker 2:Můžeš dělat co chce štančit a malovat, zpívat cokoliv, počítat matematiku, zasvětit se do jaderné fiziky. Jádro je čirá životní síla. Všechno ostatní si přinesl nebu, ti přinesli v životě. A tady v tom středu se skus sama sebe, sám sebe zeptat, pro co nejvíc dnes žiju, pro co mám dar života, a počkej až se ti nabídne 1, 2, 3 obrazy nebo nápady nebo slova, které se ti věví.
Speaker 2:Pro co ze všeho nejvíc pravidnes dýchám, žiju, jaké je mám mém poslánímá, mysem, pro co nejvíc žiju právě teď, co je metrik smého života, čemu se otvírám právě dnes, pro co mě svět povolal. Až budete mít 1, 2, 3 slova, dobro, si je zapamatujte a jen s ním má chvalku bude jako kouzelnou kartičku u kartářky, kterou otočí, že na něj je na psánu pro co žiješ? pro co žiješ, co všechno vytváří, dvojí mesy, to, co nemůže udělat nikdo jiné než ty, s vým osobitým, jedinečným způsobem a pomalinku spátky pár nádechu, výdechu. Podržet v mysli a ve svém srdci ty vzkazy za svého nitra a pomalinku se vracajte do svého těla a můžete si pomalovat vždy oči a přivítat ten moment, že máte život. Máte život, vyhrali, ste džek pod, máte lidské tělo, lidskou mysle. Takže můžete cítit svět, vše, mysli, přemýšlet osobe v minulosti, budoucnosti a zažít všechno. Všechno můžete zažít, ale vy uděláte pro něco výběr 1, 2, 3 slova, a zbytek je pro někou jiného. Takže vítejte, jte zpátky.
Speaker 1:Takže všechno krásný je někou tak děkou a pokud máte teď přiležitost, tak si ve měte dějář, zápisník, papír, pastelky, tušky, vodovky, co kde vcomáte kolem, a klidně si dopríjte teď k pár minucemi ze sebou a jdeme, si tak zaznamenýte co vám tam přišlo, co k vám hovorilo, jaký bryty, obrazce, věty, slova věmy. Tak jsme na samém konci toho dneška a chtěl bych dáteš tě přišli, že to jste fané. Než se rozlúčíme, nějakému pozvání, co další juby si rád pozval naše posluchače my jsme začli takové 3 kapitoli toho, co dělám.
Speaker 2:Takže tě z vás co chcete probůžit své terapeutické dovednosti, tak si neděte terapii zážitkem, což je vlastně víc vykdy pro ne. Terapeuti o terapeutických dovednostech budu dávat po tím dílem vždycky. Další věc kterou dělám v unoru je týden se svým vnictvím, hrdinou, hrdinkou, který je velmi sebe prožitko jiný, tam nic metodický, už žádnám moc. Terapie, je to o tom opravdu se podívat na to jaká je mám myse, kam směřu, co musím udělat, jak její můj demon dezistenca, vykročit těm věcem a čelit první vzkouškám a projít si celým tím systémem toho ciklu. A je to v unoru, a je to váklad přel mou unoru a března, a zase to najdete pod linkem wwwheroesjourneycz.
Speaker 2:A poslední věc, kterou považu za žitou formu hrdiné cesty, a to je, to je vision quest, který je na stránkách intervek vcz a to je prootrle možná, ale je to ultimátní vystavení se stvoření, květeně v fauně, flóře, v samotě, v lesé nebo u lesa, potřibny a tri noci bez v půstu, těžkým čili, nejí snapít a nespad. A to je takové vyčištění polete, takové brychové ryby, kde se hrdinka, hrdina dozvídá znova sám v sobě, od sebe k sobě a od stvořitele k sobě, co je, co má vykrad, co už nemá dělat a kam nejvíce všeho potřebu jít. Pro co právě teď? že je, jako jsme dělali, to od svičení krásne tak děkují pěkně.
Speaker 1:Všechny odkazy dáme tady pod ten podkázd. A Štefane ještě jednou díky, že jste si udělal čas, byl tu s námi, a providl nás taky.
Speaker 2:Děkuju jako mér. Ahoj jít se.